How Can You Love Me? [Marcus Gunnarsen]

🔐i'm scared🔐

Miriam:

Vrátili jsme se zpátky do obýváku a Macovi rodiče se opět začali vyptávat.Nevadilo mi to, ráda jsem mluvila o našem vztahu s Macem.

Jeho rodiče jsou moc milí a já si je oblíbila.A soudě podle jejich výrazů, oni mě taky.Myslím že ta návštěva v Trofors nebude zas tak hrozná.

Pomalu ale jistě otázky začaly směřovat spíše na mou osobu a já začínala být docela nervózní.

,,No a co chceš dělat v budoucnosti?Až dokončíš školu." zeptala se mě Anne a já se trochu napla.

,,Ještě nevím." odpověděla jsem a bylo vidět že jsem Anne a Erika svojí odpovědí trochu zklamala.Nojo jenže já ani nevím, jestli tu školu vůbec dokončím že jo.

,,A co rodina?Chtěla by jsi mít děti?" zkusila Anne další otázku týkající se mojí budoucnosti a já ztuhla.A jak jí mám na tohle asi odpovědět?Nemůžu jí říct že nechci děti, to by se jí asi moc nelíbilo.Ale já jim o svojí nemoci prostě říkat nechci.

,,Já-" začala jsem i když jsem neměla ani ponětí co řeknu, ale Marcusův hlas mě přerušil.

,,Měli by jste něco vědět." začal Mac a já se na něj nejistě podívala.Jen mi věnoval povzbuzující úsměv.Nechala jsem to tedy na něm, ať to řekne.Já bych to asi nedokázala.

,,Co se děje?" zeptal se Erik a přemístil zrak na mě jakoby se snad snažil něco najít.

,,Miriam neplánuje nic do budoucnosti.Protože je dost pravděpodobné že ani žádnou mít nebude....Je nemocná, má rakovinu plic ve druhém stádiu." řekl Mac a bylo vidět jak se mu na konci zlomil hlas.

Jeho slova mě dohnala k slzám.Byla tak pravdivá.Cítila jsem z jeho hlasu bolest.Jakoby ho bolelo to jenom říkat.

,,Panebože." vydechla Anne a chvíli na mě s Erikem jen překvapeně zírali.Já se snažila vyhnout jejich lítostivým pohledům.Nesnáším to.Nesnáším když se kvůli mě někdo trápí nebo mě lituje.Je to naprosto zbytečné, když stejně umřu.

,,Drahoušku je nám to strašně líto." zvedla se Anne, aby mě mohla obejmout.Držela mě ve svém hřejivém obětí celkem dlouho, ale mě to nevadilo.Cítila jsem se tak nějak bezpečně.

,,Kolik ti zbývá času?" zeptal se Erik když jsme se od sebe s Anne odtáhly.

,,Nanejvýš čtyři roky." vydechla jsem.Erik si mě také přitáhl do soucitného obětí.

Spatřila jsem, jak se Anne po tváři skutálela jedna slza.A to bylo přesně to co jsem nechtěla.Aby brečeli.K čemu to je, když stejně umřu?

,,Ale nechci, aby jste na to mysleli.Aby jste se tím nějak omezovali nebo něco takového.Prostě se chovejte tak, jakoby jste to nevěděli.Vím že je to těžké, ale udělejte to pro mě, prosím.Nesnáším pohled na ty lítostivé tváře a vědět že s tím nic neudělám." řekla jsem jim s prosíkem v očích a oni oba dva jen přikývli.

Pak jsme si jen už chvíli povídali a nakonec odešli.Když se za nimi zavřeli dveře, hlasitě jsem vydechla a opřela se zády o vedlejší zeď.

,,Tak fajn, seznamování s rodiči máme za sebou.Oboje dvoje bylo neplánované." zasmála jsem se, abych trochu odlehčila tu smutnou atmosféru která tu panovala.

Otočila jsem hlavu k Marcusovi, který si mě jen se smutným výrazem prohlížel.V očích mu chyběly ty jiskřičky štěstí.

Povzdechla jsem si a natáhla k němu ruce.Přešel ke mně a pevně mě objal.Zabořila jsem mu nos do ramene a nasávala jeho typickou vůni.Rukou jsem mu jezdila po zádech s úmyslem ho uklidnit.

,,Nezvládnu to." šeptl a mě na rameno spadla jedna jeho slza.Marcusi...

,,Neplač." zamumlala jsem, protože to dohánělo k slzám i mě.Odtáhla jsem se od něj, ale jen na vzdálenost našich nosů a opřela naše čela o sebe.

Jemně jsem mu palcem setřela další stékající slzu a vzala jeho obličej do svých dlaní.

,,Marcusi ty to zvládneš.Já ti věřím.A přestaňme na to myslet a ničit si tím večer." povzbudivě jsem se usmála a Macovi se konečně na tváři vyloudil nějaký ten chabý úsměv.

Vím že to pro nás bude těžké.A každým dnem, týdnem, měsícem a rokem a to bude ještě těžší.Ale já mu věřím.

Nechci aby na mě zapomněl.Ale nechci aby se kvůli mě utápěl v nějakých depkách jako Martinus.

Nechci ho tu nechávat, ale osud mi nedal na výběr.

Zítra jdu na kontrolu.Marcus o tom neví.A já se bojím.Bojím se že se můj stav zhoršil a že můj čas se opět zkrátil.

Nechci nad tím ale přemýšlet.A v tuhle chvíli je moje rozptýlení právě Marcus a jeho rty, které si chystám ukradnout.

Marcus mi polibky opětoval nejdřív jemně jakoby se bál že mi něco udělá, ale potom to už ani jeden z nás nevydržel a zvrhlo se to v něco dravějšího.

Co?To už si domyslete sami.

•••
jsem ti zas s novou kapitolkou, neni moc záživná, ale snad se líbí i tak💞Jak se tohle asi vyvine?🤨Můžete mi napsat co si o této knížce zatím myslíte💋
love yaaa❤️❤️
maggie