How Can You Love Me? [Marcus Gunnarsen]

🔐it's here🔐

Můj porod ze blíží a já začínám mít nervy.Tak kdo by neměl, když ze mě má vylézt padesáti centimetrové dítě žejo.Tak před třemi měsíci jsem ale začala chodit na terapie a různé kurzy, aby mě při porodu nic nepřekvapilo.Tak to snad zvládnu.

Chci aby u toho byl i Marcus a když jsme se dostali k tématu tohoto typu, tohle byla jeho první otázka.Když jsem mu řekla že ho chci mít určitě u porodu, začal nadšeně skákat.Pak se sklonil k mému břichu a začal na něj šišlat ,,Tatínek buďe u poroduuu".

Přísahám že se z toho střapatýho paka jednou zblázním, ale lepšího manžela jsem si přát nemohla.

No každopádně, já teď ještě aranžuju náš nový domeček.Je naprosto úžasný a já se tu cítím jako doma.Jen škoda že tu moc dlouho nepobydu...

Chtěla jsem zapojit lampy a roznést květináče, ale zabránila mi v tom silná bolest hlavy.Bolela mě už ráno, ale myslela jsem si že to hned přejde.Bohužel teď to bylo jakoby mi někdo bouchal kladivem do hlavy.Ta bolest začínala být neúnosná.

Dobelhala jsem se tedy do kuchyně a napila se studené vody, bohužel ani to nepomohlo.

Bolest hlavy nechtěla ustoupit a já věděla že to nevěstí nic dobrého.Zajela jsem si frustrovaně rukou do vlasů.Když jsem jí vytáhla, málem jsem dostala infarkt, když mi v ruce zůstal chuchvalec vlasů.

Už?!Vždyť mi říkali že mi vlasy začnou vypadávat, až tak několik měsíců před tím než umřu!Ne dva roky před tím!Proto jsem na to vůbec nebyla připravená a pohled na vlasy v mojí dlani mě vyděsil.

Aby toho nebylo málo, tak mě malé začalo kopat a já se bolestivě chytla za břicho.Už má pěknou sílu to se musí nechat.Asi to bude chlapeček.

Nevíme jestli budeme mít holčičku nebo kluka.Nechali jsme si to jako překvapení.

Donutila jsem se doplazit na gauč, kde jsem se natáhla jak široká tak dlouhá a zavřela oči.

Na jménech jsme se s Marcusem neshodli, takže nevím.Mně se líbí Anabell a pro kluka Robin, ale Marcus namítl že nechce aby se jeho dítě jmenovalo jako nějaká hororová postavička.Málem jsem mu za tento argument vrazila.

Aby toho nebylo málo, moje plíce se taky ozvaly a já začala sípavě kašlat.Moc dobře jsem věděla že to nevěstí nic dobrého.

Když jsem ale po pár minutách vykašlala krev, věděla jsem že tohle je hodně špatné.

Okamžitě jsem hrábla po telefonu a zavolala sanitku.Řekli mi že tu budou do deseti minut a ať mezitím nic nedělám.

Co bych taky dělala?Hlava mi třeštila, co každou minutu jsem se dusila a kapesník jsem měla celý potřísněný krví.Do toho se ozval i ten malý ďáblík uvnitř.

I přes to, jak strašně mi bylo, jsem se donutila zavolat Marcusovi.Měl by být na natáčení nového videa, tak snad mi to vezme.

,,M-Marcusi?" vydala jsem ze sebe, když se na druhé straně ozval jeho melodický hlas.

,,Copak je broučku?" zeptal se a najednou zněl opravdu hodně vyděšeně.

,,Mně...mně je š-špatně.Jede pro mě s-sanitka.Přijeď za mnou d-do ne-nemocnice, asi je něco špatně..." vydala jsem ze sebe mezi kašláním a častými zastávkami, protože mi nestačil dech.Moje plíce začaly hůř pracovat.

,,Hned jsem tam.Drž se lásko, miluju tě" bylo poslední co jsem od něj slyšela než zavěsil.Hned na to se uvnitř ocitli záchranáři.

Co se dělo dál, si pamatuji už jen v útržcích.

Marcus:

Pane bože hlavně to ne.Nenene ještě ne.Ještě mi jí neberte, nejsem na to připravený.Co to melu, na to nebudu připravený nikdy.

Hned jak jsem zavěsil, jsem se sebral a oblékl se.

,,Kam jdeš?" zeptal se mě zmateně Martinus.

,,Miriam je špatně.Jede do nemocnice a já musím za ní" vyhrkl jsem ve spěchu a zabouchl za sebou dveře.

Bylo mi úplně někde, že jsme v půlce natáčení music videa a že beze mě nemůžou pokračovat.Teď jde o Miriam.O mojí Miriam.A o moje dítě.

Rychlostí blesku jsem nastoupil do auta.Sral jsem na předpisy a jel osmdesát.No a tak dostanu pokutu.To je to nejmenší co mě teď trápí.

Prudce jsem zabrzdil před nemocnicí a vyskočil z auta.Na recepci jsem na sestřčku vyhrkl jméno mojí manželky.Ta mladá holka se mě chudák lekla, ale upřímně mi to bylo u prdele.

,,Ano vaší ženu před pár minutami přivezli.Měla by teď být na ošetření, můžete na ní počkat tady, nebude to dlouho trvat" řekla a nakonci se krátce usmála.Asi jsem ji svým ostrým hlasem trochu vyděsil, tak mi řekla všechno co ví.

Věděl jsem že nic namítat nemůžu, tak jsem svěsil ramena a odešel si sednout na nepohodlnou židli v čekárně.

Minuty se zdály jako hodiny.Nakonec, ale přeci jen z jedněch dveří vyjela moje Miriam na lehátku, napojená na kapačku a za ní doktorka.

Ihned jsem se k nim nahrnul a pohled na mojí babygirl mě utěšil, ale zároveň vyděsil.

Jsem rád že je v pořádku a snad i dítě.Ale její obličej byl bledý, oči prázdné a ruce studené jako ledovec.

,,Bože Miriam" vydechl jsem a ona malinko zvedla koutky rtů a jemně mi stiskla ruku.

,,Miluju tě" zaartikuvolala těsně před tím než jí odvezli dál do útrob nemocnice, kam mě už nepustili.

,,Taky tě miluju" zašeptal jsem si spíš pro sebe, protože už mě stejně nemohla slyšet.

,,Pane Gunnarsene?" ozvalo se za mnou a já se otočil.Stála tam ta doktorka, která vyšla z ordinace za Miriam.

,,Bude v pořádku?Ona i dítě?" zeptal jsem se ihned a ona se usmála.

,,Ano, bohužel ale pro to budeme muset něco udělat.Budeme muset vyvolat předčasný porod a nebo provést císařský řez" řekla a já na ní vykulil oči.Cože?!

,,Počkejte, ona má rodit ale až za pár týdnů!" namítl jsem.

,,My víme, ale jestli chcete aby vaše žena i dítě přežili není jiná možnost.Tělo vaší ženy už těhotenství nezvládá.Ještě sice nemám výsledky testů, ale její stav se výrazně zhoršil.Není jiná možnost" řekla doktorka a já poraženě vydechl.

,,Jak myslíte.Slibte mi, že je ale zachráníte" podíval jsem se na ní zoufale.

,,Budu dělat co je v mých silách pane Gunnarsene" usmála se a pak odešel.

Prohrábl jsem si frustrovaně vlasy a zhluboka se nadechl.Fajn.Neboj bude to v pohodě.Všechno bude zase v pohodě.Jen prostě bude rodit trochu dříve.

Ničím, ale vůbec ničím jsem si nebyl jistý.Snad ještě nikdy v životě jsem se tak moc nebál.

•••
Á potíže jsou tu😵Tak bude to Anabell nebo Robin?❤️💙A co Miriam, zvládne to?🤨
love yaaa❤️❤️
maggie