Kerberos

Hon na lovce

Elek cítil škodolibou radost při pohledu na užaslého fousáče úplně vyvedeného z míry, když se z jeho cely vynořila dvojice bachařů s malým balíčkem.

„Jen si to pořádně vyžer, hajzle," zabručel si se zadostiučiněním spíš sám pro sebe.

„Aspoň už nebude ubližovat ostatním chlapům," podotkl Mikki, když zarostlého vězně odváděli na samotku.

„A doufám, že mu to vynese prodloužení trestu," přisadil si Elek.

„Ty, díky kámo," Mikki se na něj zahleděl svýma upřímnýma štěněčíma očima, „zachránil jsi mi prdel."

„Jen ti oplácím laskavost."

„Co ty tady dělaj?" Mikki se zamračil na dva uniformované policejní úředníky, kteří v doprovodu bachaře vešli pancéřovanými dveřmi. Na chvíli se zastavili a o něčem diskutovali, potom bachař vzhlédl a energeticky ukazoval na Elka, kterému vyskočilo srdce až do krku. Ještě měl přeci čas. To nemohlo být čtyřiadvacet hodin.

Policejní úředníci zůstaly stát na shromaždišti a bachař vyrazil pro Elka.

„Hej, kam ho vedete?" houkl na něj Mikki, když jeho společníka chytil bachař pod paží a přinutil k pohybu. „Nechte ho na pokoji! On nic neudělal!"

Bachař před obrem znejistěl, ačkoli se to snažil nedat najevo. Se zdánlivým sebevědomím vytáhl elektrický obušek a pohrozil jím Mikkimu.

„Nedělej žádný problémy, negře," varoval ho a Mikkiho tvář se stáhla do ošklivé masky vzteku.

„Mikki, nech to být," Elek se do toho rychle vložil, „já budu v pohodě." Tím posledním si vůbec nebyl jistý, ale přátelský obr už toho pro něj vykonal dost. Nechtěl, aby se kvůli Elkovi dostal do problémů.

„Seš si jistej, kamaráde?"

„Naprosto," přikývl Elek a černoch ustoupil. Elliot se nechal vláčet dolů vstříc svému osudu.

Policejní úředníci ho obklopili každý z jedné strany a pokývnutím ho vyzvali k pohybu. Najednou se cítil podivně lhostejný a netečný. Hlavu měl dočista prázdnou a bylo mu jedno, co s ním udělají. Jako robot poslušně plnil jejich příkazy, když ho prováděli skrz prověření do neznámé místnosti.

Matně si uvědomoval, že mu na tom celém něco nesedí. Nespoutali ho, což je povinností při přepravě vězňů. Ale nebyl zrovna ve stavu, kdy by si s tím dělal těžkou hlavu. Zavedli ho do návštěvnické místnosti. Elek tam tedy ještě nikdy nebyl, ale díky stolkům a proskleným zdím si domyslel její účel. Místnost byla dočista prázdná až na jediného člověka.

Elek toho muže nikdy neviděl, a přeci mu na něm bylo něco povědomé. Vstal, když Elka přivedli, takže si ho mohl dobře prohlédnout. Byl velmi hubené, skoro až vychrtlé, ale zato vysoké postavy s hustými kaštanovými vlasy. V pronikavých očích se mu mísila zelená a hnědá barva. Měl dlouhé dívčí řasy a velmi pohlednou tvář muže ve svých nejlepších třicítkách. Oblečen byl velmi stylově do černé košile a moderních džínsů. Elek ani za boha nevěděl, kdo to je.

„Velmi rád tě vidím!" usmál se na něj neznámý muž. Jeden z policistů odsunul židli naproti cizincova místa a Elek se poslušně posadil. Muž nejprve mávnutím přikázal, ať je nechají osamotě a potom se taky pohodlně usadil s nohou přes nohu. Elek žasl, když ani jeden uniformovaný muž neprotestoval a oba spěšně opustili místnost.

„Kdo jste?" vydechl Elek zmateně.

„Serge Calvet, obchodník a podnikatel," představil se muž, „ani nevíš, jak moc jsem se těšil na setkání s tebou, Elliote."