Kerberos

Hodiny klavíru a jiného umění

Za okny se již stmívalo. Veselý zpěv ptáků utichal a na obloze vyšly první hvězdy. Šibalsky poblikávaly na svět pod sebou. Bledá měsíční zář ozařovala Sanctum pomalu se odebírající ke spánku.

Sklenice od vína s tenkou nožkou a plným obsahem se roztříštila o stěnu. Rudé víno se rozprsklo a zruinovalo bělostnou tapetu.

„Jak je to možné!?"

Jonathan se krčil v koutě a modlil se, aby ho příští rána nezasáhla. Jeho otec stál až nebezpečně blízko mramorové sošky postavené na krbové římse.

„Vysvětli mi, jak je možné, že ta Warwickovic holka dá přednost nějakému švédskému buranovi?! Jak to můžeš dovolit?!"

„Já..." třásl se mu hlas, „pracuji na tom. Dávám jí hodiny klavíru a..."

„Hodiny klavíru?!" vybuchl Carl Jonathan Godfrey a změřil si svého syna znechuceným pohledem, „a víš ty vůbec jaké hodiny jí dává ten švédský zmetek?!"

„Tak to není," vrtěl Jonathan horlivě hlavou a úzkostlivě se snažil otci zavděčit, „ti dva se skoro vůbec nestýkají. Arisa tráví veškerý čas s nám... se mnou."

Godfrey podezíravě přimhouřil oči a přistoupil k vyděšenému chlapci blíž. Nemilosrdně uhrančivě pátral v jeho očích po náznaku lži. Jonathanovi přišlo, že to trvá celou věčnost, než se otec konečně odtáhl.

„No dobrá," zamumlal nespokojeně, „ale už to trvá příliš dlouho a nemáš žádný kloudný úspěch!"

„Pracuji na tom," opakoval Jonathan se zahanbeně sklopenou hlavou.

„To bych ti taky rázně doporučoval," zasyčel Godfrey vztekle, „nechtěj mě naštvat, chlapče. Víš, jak to dopadlo posledně."

Jonathanovi se v krku vytvořil knedlík. Už z hlavy nikdy nedostane tu depresivní tmavou místnost bez oken, co tak přízračně připomíná hrobku. To ubíjející ticho, které se do umdlení snažil překřičet. Jednotvárné šedé stěny a neprostupné ocelové dveře.

„Chci výsledky," zavrčel Godfrey výhružně, „a chci je co nejdřív. Snad jsem ti dostatečně vysvětlil, jak je tento sňatek pro naši budoucnost důležitý, tak vysvětlil?"

„Ano, otče."

„Tak s tím koukej něco udělat!"

Jonathan se pokusil hrdě napřímit. Pořád mu to znesnadňovala myšlenka na letící sošku. Donutil svůj hlas znít pevně a odhodlaně, ačkoli sám pociťoval naprostý opak.

„Můžeš se na mě spolehnout, otče."

***

Frustrace. To bylo to pravé slovo vystihující Arisin současný stav. Ubíjelo jí to a vysávalo z ní veškerou energii. Ten otřesný demotivující úděl jen nečinně přihlížet důležitým událostem kolem, aniž by měla povolení se zapojit. Debilní Cech s jeho debilními pravidly.

Ari byla zvyklá mít všechno pod kontrolou. Mít o všem přehled a sama dělat důležitá rozhodnutí. Cítila se bezmocně a naštvaně při pomyšlení, že je její osud v rukou někoho jiného. Jak se jen měla spokojit s vyťukáváním na klavír a nekonečnou knihovnou, když hned vedle se rozhodovalo o budoucnosti celého Cechu? To ji měli raději nechat v Domově, kde bylo její teritorium a všechno spadalo pod její kompetenci. Chodila na hodiny, které chtěla. Sebevědomě směřovala k vlastnímu vytyčenému cíli a všichni sirotci jí ochotně naslouchali. Stejně jako učitelé, ke kterým pociťovala vzájemný respekt. Tam s ní nikdo jako s malou holkou už pěkně dlouhou dobu nezacházel.

Povzdechla si nad vlastní sebelítostí a převalila se v posteli na druhý bok. Skrze zpola zatažené záclony do pokoje pronikal podmanivý svit měsíce v úplňku. Spánek se jí vyhýbal už několik hodin.

A potom ten Elek. Ten ji poslední dobou doháněl k šílenství. Co se vrátil ze svého výletu do Švédska, jako by to ani nebyl on. Ari to naplňovalo zoufalstvím a bezpředmětným vztekem. Kdyby jí aspoň řekl, o co jde. Kdyby aspoň přiznal, že je něco špatně! Takhle neměla energii ani chuť řešit jeho problémy. Však co byly v porovnání s jejím pohřešovaným bratrem, kterého nikdy neviděla, s útoky toho zatraceného Kerberu a vraždy jediné svědkyně?

Nechápala, proč Cech nepovolá své spojené armády a neukončí tu patálii jednou provždy.

Do okna cosi narazilo. Vymrštila se do sedu a nastražila uši. Trvalo jen pár vteřin, než se to ozvalo znovu. Od skla se odrazil další kamínek. Ari se potěšeně nadzvedly koutky úst.

Ledová podlaha ji zastudila na chodidlech, když přeběhla k oknu a bez přemýšlení ho otevřela dokořán.

„Co to vyvádíš, El... Jonathane?!" Její překvapení bylo upřímné. Hnědovlasý chlapec se na ni radostně zezdola zubil.

Ari ho měla ráda. Užívala si jeho bezstarostnou, vždycky pozitivní přítomnost. Byl to velmi příjemný společník.

„Pojď se mnou, chci ti něco ukázat!" zavolal na ni tichým hlasem.

„Vždyť je skoro půlnoc!"

„Vzbudil jsem tě snad?"

Stejně by se jen převalovala na posteli. Vyhlídka na nějakou akci byla lákavá.

„Fajn, počkej," ušklíbla se. 

Za chvíli už sbíhala do tmy za Jonathanem, který ji přivítal přátelským úsměvem. Ani jeden z nich si nevšiml dalšího pootevřeného okna vedle Arisiny ložnice a temné siluety pozorující je za záhybem schodiště.

Vyděšený Jonathan a frustrovaná Ari vyráží vstříc nočnímu dobrodružství. To zní velice nevině a bezproblémově, že? Nemusíte být Kassandra Trójská, ani Sherlock Holmes, aby jste vydedukovali, jak to asi dopadne. ;)

Ale pokud by vás přece zajímalo, kdo se dožije rána, další kapitolka vám to prozradí!

Mockrát děkuji všem, co dočetli až sem a neváhejte zanechat svůj názor, či připomínku. <3