Kerberos

Vyoraná myš vždycky zabere

Elek se netrpělivě převaloval na posteli a zíral do stropu. Na tvář mu dopadal stín zamřížovaného okna a v místnosti vládlo přízračné ticho. Vyčkával na ten správný okamžik. Měl jen jedinou šanci. Avšak trpělivost nikdy nebyla jeho ctnost. Odhodlaně se nadechl a vyšvihl se do sedu. Našpicoval uši a naposledy se zaposlouchal do ticha noci. Poté tiše jako had sklouzl z postele a přešel k opačné stěně.

Uhodil do ní. Kůže na kloubech se mu sedřela. Nedbal toho a uhodil znovu. Tentokrát ještě silněji. Celou paží mu projela bolest. Mlátil do ní znovu a znovu, dokud se konečně nedočkal tíženého výsledku. Ze sousedního pokoje za zdí se ozval strašlivý řev a cosi tupě narazilo do stěny. Elkovi se po tváři rozlil úšklebek a spokojně poodstoupil.

Trvalo to snad jen minutu, či dvě a do Kousačova pokoje vtrhla dvojice zdravotníků, kteří měli noční na jejich oddělení. Elli nezaváhal ani na vteřinu. Z ponožky vytáhl pečlivě ukrytou pinetku, kterou se mu před několika dny podařilo ukořistit z nedbalého účesu jedné sestřičky. Sice ho na pár hodin zavřeli na samotku za obtěžování, ale stálo to za to. Strčil kus kovu do klíčové dírky a s maximálně soustředěným výrazem jí šmátral v zámku. Po krátké chvilce se ozvalo uspokojivé klapnutí a klika povolila.

Elek opatrně vyhlédl na chodbu. Sousední dveře byly dokořán a stačil zahlédnout, jak se dva statní muži potýkají s Kousačem, který ječel jako by ho na nože brali, u úst měl pěnu a mlátil rukama i nohama všude kolem sebe. Zdravotníci měli plné ruce práce, aby ho zpacifikovali, aniž by přišli o uši, takže si tichého stínu, co proběhl kolem dveří, ani nepovšimli.

Jak Elli doufal, Kousačovo představení zburcovalo polovinu léčebny. I ostatní pacienti začali vyvádět a personál nevěděl, kam dřív skočit. Podařilo se mu nepozorovaně dostat do druhého patra. Pokaždé, když uslyšel běžící kroky, skryl se ve stínech a unikl pozornosti. Ostatně na tyhle situace trénoval celý život.

Konečně stanul před svým cílem. ‚Kancelář hlavní dr. Rachel Carterové' hlásala pozlacená jmenovka na dveřích. Obezřetně se rozhlédl po obou koncích chodby. Vzduch byl čistý. Sklonil se nad zámkem a za chvíli již tiše vklouznul dovnitř.

Dveře se za ním zaklaply a Elliot nemeškal. Vrhl se k doktorčině stolu. Po paměti sebejistě otevřel druhý šuplík z vrchu a zajásal nad svým úlovkem. V šuplíku vládl bordel složený ze změti pomuchlaných krabiček, nedopalků a snad miliónu zapalovačů, takže pokud bude něco chybět, Carterová si toho nikdy nevšimne. Zalovil na samém dnu šuplete a vytáhl otřískaný fialový zapalovač. Rychle ho vyzkoušel, ale ani na třetí pokus se mu nepodařilo vykřesat jiskřičku. Hodil ho zpět se vzteklým zabručením a tentokrát si zvolil o trochu nověji vyhlížející černý. Ten fungoval hned napoprvé. Elek potlačil vítězný výkřik a zastrčil si zapalovač za rukáv. Zabouchl šuple.

Stihl to tak tak. Prudce zvedl hlavu, když k němu dolehly spěšné kroky na chodbě. Bez zaváhání sebou hodil pod stůl a dveře se rozlétly.

„Nikdo tu není," oznámil hluboký mužský hlas.

„Nesmysl, doktorka Carterová vždycky zamyká. Někde tu musí být."

Elek se nervózně kousal do rtu a v hlavě mu to šrotovalo. Musí přijít s nějakou dobrou historkou. Kdyby získali jen stín podezření, všechno by bylo ztraceno.

„Podívej se pod stůl," rozkázal jeden ze zdravotníků a Elliot ho v duchu proklel.

Polkl naprázdno, když se mu před očima objevil oplácaný obličej nad bílým pláštěm.

„Tedde! Je tady!"

Zdravotník se jménem Tedd přispěchal svému kolegovi na pomoc. Společnými silami vytáhli chlapce z jeho úkrytu.

„Cos tam dělal?!"

Kluk vypadal velmi mladě. Určitě mu nebylo víc jak dvacet. Zíral na ně s doširoka otevřenýma očima a Tedd si pomyslel, že je určitě sjetej jak zákon káže. Míchalo se v něm pohoršení s lítostí. Byl si poměrně jistý, že tenhle výrostek ani pořádně neví, kde se to ocitl.

„Neumíš mluvit nebo co?!" zatřásl s ním. Chlapec neopověděl a nechal sebou vláčet jako hadrová panenka.

„To je zbytečný," odfrkl si Teddův kolega, „ten neví, která bije."

„Jak ses sem dostal?"

Znovu žádná odpověď. Blonďák jen němě zíral.

„Možná doktorka dnes omylem zapomněla zamknout," pokrčil zdravotník rameny.

„Asi se snažil dostat k dalším práškům, že mladej?"

Chlapec na něj pracně zaostřil a pak jen mírně přikývnul.

„No vidíš," ušklíbl se Tedd, „já je mám přečtený."

Jeho kolega nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Tak pojď, kluku, jdeme zpátky do postele."

Uchopil Elka pod paží a vyvlekl ho na chodbu. Chlapec se ani nesnažil protestovat. Poslušně se nechal dotáhnout až do svého pokoje. Vyoraný výraz na tváři mu ani na chvilku nezakolísal.

Až když se za zdravotníky zavřely dveře a po tváři se mu rozlil pokřivený úšklebek.

Další kapitola je tu!
Elek se nám dává na kariéru profesionálního zločince, jak to tak vidím... No co má asi za lubem? ;)

Díky za veškerou podporu!