Kerberos

Začátek konce

Dívka s vlasy barvy roztaveného zlata se tiše prodírala lesním porostem. Přerývavě oddechovala a svaly jí pálily, jak je vybičovávala k nejvyšší rychlosti. Nevšímala si ostrých větviček a šlahounů, které jí rozdíraly oblečení a řezaly do kůže. Cítila návaly adrenalinu v krvi a připadala si lehčí něž peříčko. Její chodidla se sotva dotýkala země, když utíkala. Ve spáncích jí bušilo. Vítr jí šlehal do tváře a její zářivé vlasy za ní vlály jako závoj.

Zřetelně slyšela dusot nohou svého pronásledovatele. Jeho zrychlený dech. Byla rychlejší sprinter než on, ale teď už ji doháněl. Její tempo ochabovalo, zatímco on se nezdál vůbec vyčerpaný. Věděla, že by tuhle rychlost dokázal udržovat i několik hodin vkuse. Nekompromisně se blížil. Arisa cítila jeho přítomnost. Její zostřené smysly jí napovídaly, že už je od sebe dělí jen pár metrů. Zrychlila v narůstající panice, ale nohy ji neposlouchaly. Její pronásledovatel si to jasně uvědomoval. Jako každý dobrý lovec dokázal říct, kdy je jeho kořist dostatečně uštvaná, kdy přistoupit k dalšímu kroku. Věděl, že nemá cenu vyplýtvat své síly hned na začátku, kdy je kořist nejvíce obranyschopná. Naopak. Sledovat ji, pohrávat si s ní, nutit ji zapojit všechnu její energii. A až bude na pokraji svých sil, zaútočit. Vystřelil vpřed jako šipka.

Arisa tvrdě dopadla na zem sražena cizím tělem. Sedřela si do krve odhalená předloktí a kolena, přesto však bolest téměř nevnímala. Útočník jí zabořil obličej do hlíny. Nemohla si dovolit zaváhání. Rychle se přetočila na záda využívajíc prvotní chvíle překvapení, kdy ji ještě protivník neměl úplně zpacifikovanou. Uštědřila mu sérii ran stranou dlaně do krku a kolenem do boku. Žádná z nich však nebyla dostatečně bolestivá. Chlapec podrážděně zavrčel, zalehl ji vahou celého svého těla a stiskl jí krk v tíživém sevření. Arisa zalapala po dechu, kterého se jí však nedostávalo. Začala sebou zuřivě zmítat a vyprostit se z protivníkova sevření. Marně. Byl silnější než ona.

„Vzdej se," zasyčel jí do ucha a ona na tváři ucítila jeho horký dech. Vyrazila ze sebe zasípání, které mělo znamenat ‚nikdy' a v chlapcově očích se mihl záblesk zlosti. Sevřel jí krk ještě silněji a Arisa se začínala dusit. Nehty rozškrábala protivníkova předloktí do krve, ale ten si toho snad ani nevšiml. Pokoušela se ho kopnout, jenže byla zcela uvězněná pod jeho tělem.

„Vzdej se!" zavrčel výhrůžně a Arise se začaly dělat mžitky před očima. Chtěla mu vmést do obličeje nějakou peprnou nadávku, ale místo toho z ní vyšly jen neartikulované skřeky. Okraje jejího vidění černaly. Její obličej nabíral ošklivě fialovou barvu. Plíce se naléhavě dožadovaly kyslíku. Arisa sebou naposledy bojovně zacukala, když se jí začínala zmocňovat temnota. Končetiny jí ochably.

„Ty jseš ta nejumíněnější potvora, co znám," s frustrovaným povzdechem ji chlapec pustil. Arisa lapala po dechu a do obličeje se jí začínala vracet normální barva. Její protivník se z ní odvalil a měřil si ji pohledem, ve kterém se mísila rozmrzelost s pobavením a ačkoli by to nikdy nepřiznal i obdiv.

„Budu to... brát... jako kom... kompliment," dostala ze sebe dívka mezi lačnými nádechy. Pokoušela se zklidnit dech a uvolněně ležela na mechové matraci.

„Mohl jsem tě v klidu zabít," zamračil se na ni chlapec a podrážděně si odhrnul z čela pramen vlasů tak světlých, že by se daly téměř označit za bílé. Potřeboval by ostříhat. Vlasy se mu kroutily na spáncích, spadaly přes uši. Ještě chvíli a bude mít mikádo. Avšak Elliot byl jedním z těch lidí, kterým na jejich vzhledu vůbec nesejde. Byl to vysoký téměř osmnáctiletý výrostek s širokými rameny, který mimo jiné nesnášel zbytečné serepetičky jako módní oděv nebo jakýkoli projev abstrakce či umění. Dokonce nenáviděl i svoje jméno, protože zastával názor, že zní jako jméno nějakého básníka, či jiného budižkničemu.