Kerberos

Zázračné lentilky

„Jak to myslíte ‚nepředepíšete'?!" Křečovitě svíral opěrky židle a cítil, jak mu po páteři stékají kapičky potu. Neúprosné vedro přetrvávalo už několik dní.

„Jste kurva doktor, tak dělejte svoji práci!"

„Elliote, uklidněte se," stříbrovlasý muž na něj skrze lesknoucí se obroučky brýlí vrhal znepokojené pohledy, „další léky vám prostě nemůžu vydat. Bavíme se o velmi silných a návykových..."

„S tím běžte do prdele!"

„Prosím, uklidněte se."

„Tak kurva uklidnit, jo? Takhle léčíte všechny svoje pacienty?! Řeknete jim, ať se uklidní a všechno se zázračně spraví?!" V žilách mu proudila roztěkaná energie. Mísila se s dávkou hněvu a výsledná kombinace byla explodující. Elek se jen tak tak držel, aby nepřeskočil lékařův stůl a nešel mu po krku.

„Sorry, že vám kazím iluze, ale takhle to nefunguje! Zázraky a podobný kraviny neexistujou. Žádnej všemocnej seshora nám nepomůže. Jsme na to úplně sami. Brodíme se v hlubokejch sračkách, jedinej špatnej krok a utopíme se. Pak už nám nic nepomůže. Pak jsme ztraceni a všude je jen tma jak v prdeli. Víte, jak to vím, doktore? Tak víte?"

Nervózní lékař krátce zavrtěl hlavou a pod stolem nahmatával tlačítko pro přivolání ochranky. V Sanctu ho měla každá kancelář.

„Protože já tam byl. Skoro jsem umřel. Na chvilku jsem byl tuhej jak kus šutru. To snad znáte, že doktore? Žádnej pulz, žádný dejchání, jen nehybnej kus hmoty. Byl jsem mrtvej a všude kolem mě byla jen zasraná tma. Žádný světlo na konci tunelu. Žádný okřídlení parchanti s loutnama. Jen tma. Studená mrtvolná tma. Nic víc." Jeho oči se zastřely vzpomínkami. Nedokázal se zastavit. Slova se z něj řinula proti jeho vůli.

„A pak ti ostatní. Ti, co jsem zabil. Už vůbec nepřipomínali lidi. Prostě jen pytle masa a kostí. Ty výmysly, že mrtvola vypadá jen jako by spala, jsou hovadiny. Věřte mi, mrtvolu vždycky poznáte. Je to jako kdyby z nich šel ten chlad. Táhla z nich ta studená tma, ve který plavou. Nejhorší jsou ty, co umřou s otevřenýma očima. V nich se ta tma zrcadlí. Vy jen vnímáte tu děsivou bezmoc tý věci, co bývala člověk. A víte, že to vy jste jí to udělal. Když jednou kulka zasáhne srdce, už to nikdy nejde vzít zpět. Protože je to konečná. Smrt je konečná a život je jen zdlouhavá cesta ke konci."

Elek se odmlčel. Přerývavě oddechoval a zamračeně zíral na svoje ruce.

„Myslím," začal doktor s největší možnou opatrností, „že by sis o tomto měl promluvit s někým povolanějším. Můžu tě objednat k mé kolegyni. Je to vynikající psycholožka s dlouholetou praxí a..."

„Já nepotřebuju žádnýho zkurvenýho cvokaře!" zařval Elek a doktor sebou škubl. Roztřeseně zamrkal a posunul si brýle výš ke kořenu nosu.

„Prostě mi dejte ty prášky," hlesl Elek vyčerpaně, „chci jenom ty prášky a dám vám pokoj."

„To bohužel nepůjde," doktor se usilovně snažil o vyrovnaný tón.

„DEJTE MI TY ZASRANÝ PRÁŠKY!"

Ani si neuvědomil, kdy se zvedl ze židle. Najednou stál a výhrůžně se nakláněl přes stůl ke zděšenému doktorovi. Po desce stolu se líně rozlévala lepkavá tekutina. Elek si nepamatoval, že sklenici převrátil. V čirém skle se objevila prasklina. Džus se rozléval nekompromisně dál. Skvrna se nemilosrdně rozšiřovala. Vpíjela se do množství rozházených papírů. Při pohledu na tu zvětšující se skvrnu se Elek roztřásl.

Nemohl se nadechnout. Obraz kolem něj se rozmazával a ve spáncích mu bušilo. Nedokázal být v přítomnosti té odporné skvrny ani o vteřinu déle. Malátně se vypotácel z kanceláře. Okrajově vnímal, jak za ním doktor něco volá, ale nevěnoval tomu ani špetku pozornosti. Před očima stále viděl rozšiřující se skvrnu od brusinkového džusu. Čerstvou krev vpíjející se do popsaných listů a přetékající přes okraj desky. Tenký rudý pramínek skapávající na bělostnou podlahu. Tíhu samopalu v rukách a silný zpětný ráz. Řev automatického stroje na vraždění. Dunivé rány padajících těl. Zoufalé výkřiky, bolestné skřeky. Krev rozstřikující se na stěně dětského pokoje.

Ne ne ne.

Chodba se podivně kroutila. Stěny se k sobě přibližovaly. Byly až ke stropu postříkané čerstvou krví. Točil se s ním celý svět. V uších mu rezonovaly zvuky nepřetržité palby. Poslední výkřiky umírajících. Krev byla všude. Kapala ze stropu, stékala po stěnách, čvachtala mu pod podrážkami tenisek. A najednou se objevili oni. Byla jich plná chodba. Anonymní muži bez tváří odění v černých šatech se samopaly namířenými přímo na něj. Muži, které zavraždil.

Jako ve zpomaleném záběru detailně pozoroval, jak mučivě pomalu přikládají prst ke spoušti. Tentokrát na sobě neměl bundu s anglickou vlajkou na zádech. Neviděl mužům do tváře, ale cítil z nich tu ledovou tmu. Nekonečný chlad bez jiskřičky naděje. Nebylo kam utéct. Tohle byla jeho konečná. Pevně k sobě stiskl víčka a poprvé ve svém životě se začal modlit. Ohlušující výstřel ukončil všechny jeho myšlenky.

A pak...

„Tady jsi!" 

Vykřikl, když na rameni pocítil dotyk cizí paže. Prudce se obrátil a stanul tváří tvář překvapené Arise, která čekala úplně jinou reakci.

„Jsi v pořádku?"

Elkovi se na čele perlil pot. Tváře měl bledé jako nebožtík a oči vytřeštěné hrůzou.

„Jo," podařilo se mu ze sebe dostat, opatrně se ohlédl přes rameno. Chodba za ním byla liduprázdná a sterilně čistá. „Nikdy mi nebylo líp."

„Víš, že poznám, když lžeš, že ano?"

„Já jen..." polkl a pokusil se o bezstarostný tón, „to jen to rameno. Furt mě to bolí."

„Byl jsi u toho doktora?" Arisin hlas překypoval upřímnou starostí.

„Jo, právě odtama jdu," přikývl.

„A?"

Pokrčil rameny.

Ari si povzdychla. „S tebou je dneska řeč."

Elek znovu pokrčil rameny. Cokoli se to před chvílí stalo, vypařilo se to jako poslední zbytky noční můry, když spáč procitne s propoceným pyžamem. Prvotní šok ho opustil a jak už to tak mozek s podivnými nepříjemnými situacemi dělá, pustil to z hlavy.

„Nechceš zajít k nám?" navrhl s nadějí v hlase, „Teresia je s Bibi venku. Měli bychom celý barák pro sebe."

„Nemůžu, právě mířím na hodinu klavíru," usmála se na něj.

„Ani jsem nevěděl, že je tady nějakej učitel hudby."

„Taky není," povytáhla obočí, „Jonathan se nabídl, že mě naučí hrát. On je učiněnej hudební génius. Vážně, měl jsi ho slyšet hrát."

„Jonathan," to jméno mu splynulo z jazyka jako kapka jedu schopná usmrtit město velikosti Los Angeles.

„Uvidíme se potom?" Ari nečekala na odpověď. Stoupla si na špičky a letmo ho políbila na rty. Pak už jen sledoval její vzdalující se záda.

Nutně musel sehnat ty prášky.

He's gone craazy! Tak to vypadá, že jedině Arisa má nervy z oceli a výčitky svědomí nulové. Ona to asi nebude zrovna sranda násilně ukončit něčí život a chudák Elli začíná pociťovat důsledky svého počínání (tak trochu chemicky povzbuzených ;)). 

Máme tam i takové filosofické okénko a mírný narkomanský podtext, co na to říkáte?