Kerberos

Barva krve

Arisa se procházela rozkvetlou zahradou. Štěrk jí křupal pod podrážkami bot a omamná vůně růží motala hlavu. Rudé, narůžovělé a bílé květy lemovaly cestičku z obou stran. Dívka přejela konečky prstů po obzvlášť nádherné růži. Květ byl velký jako její dlaň a na konečcích rudých okvětních lístků se třpytily kapky rosy. Rudá barva temnější než krev. Rozšiřující se rudý květ na hrudi. Rudý pramínek stékající po schodech. Ari prudce škubla rukou a pevně si ji přitiskla k tělu. Růže už jí vůbec nepřipadala krásná. S odporem nakrčila nos a rychle pokračovala v chůzi.

Našla si útočiště o pár metrů dál. Skryla se ve stínu rozložitých stromů a vyčerpaně usedla na roztomilou, téměř neviditelnou lavičku. Z kapsy džín vytáhla zmuchlaný papír s předepsaným proslovem a snad už posté se do něj začetla. Polohlasně si mumlala omílané věty a úmorně si je snažila vtlouct do hlavy. Ovšem věty jí tančily před očima. Motaly se do sebe. Slova se ohýbala a vypadávala. Ačkoli šlo o krátký text, nebyla schopna ho přednést správně. Bezradně si prohrábla vlasy s myšlenkou, co asi řekne její strýc, když se před tím davem lidí tolikrát přeřekne.

Při pomyšlení na Stephenův hněv se raději znovu začetla do proslovu. Musí se to naučit. Prostě musí. Zbývá jen pár dnů. Čas se krátí. Nutila se do absolutního soustředění, ale nebylo jí přáno. Jakýsi šustivý zvuk ji donutil zvednout oči.

Zamračila se a rozhlédla se kolem sebe. V celé zahradě byla úplně sama. Už se chtěla ponořit zpět do učení, ale zvuk se ozval znovu. Tentokrát zřetelněji. A přišlo to odněkud svrchu. Poplašeně zvrátila hlavu dozadu a málem se dala do křiku.

Vyskočila na nohy. Papír jí vyklouzl z rukou a v elegantní spirále se snesl k zemi. Arisa vytřeštěně zírala do koruny starobylého buku, co se tyčil nad jejím úkrytem. Osoba trupem přitisknutá k mohutné větvi na ni vyděšeně zírala zpět.

„Andy?!" vyjekla Arisa. Hned si uvědomila svou chybu obezřetně se rozhlédla kolem. Naštěstí nikde nebyl nikdo, aby ji slyšel.

Její bratr vypadal jako by vypadl z popelnice. Tváře měl ušmudlané, vlasy slepené potem a hadry, v kterých byl oblečen, by za chvíli mohly chodit samy.

„Co tady proboha děláš?" zasyčela na něj tlumeně. Polila ji ledová vlna strachu. Andyho sice téměř neznala, ale přeci jen měli společnou krev. A krev není voda. Nechtěla, aby ho znovu chytili. Blázen jeden, co tady sakra dělá?!

„Musíš mi pomoct," vyhrkl její bratr naléhavě.

„O čem to mluvíš? Poslyš, tady nemůžeš být. Jak ses sem vůbec dostal?"

„Ariso!" přerušil ji, „musíš mi pomoct zachránit Jonathana."

Ari rázem vše pochopila a žalostně si povzdychla. Ucítila, jak se jí žaludkem rozlévá chlad.

„Crys tvrdí, že si nás nezradila a já své sestře věřím. Takže věřím i tobě. Sám ho odsud nedokážu dostat. Zjistil jsem, že ho příliš dobře hlídají a..."

„Samozřejmě! V současné době jsou on a jeho otec snad nejdůležitějšími vězni na celém světě!"

„Musíme ho vysvobodit! Bůh ví, jak by ho odsoudili... Znáš Jonathana, ve vězení by nepřežil ani den! Musíme..."

„Nepošlou je do vězení," zamumlala Ari a okamžitě svého výroku zalitovala. Do detailu si pamatovala moment, kdy jí Stephen prozradil osud Godfreye i jeho jediného syna. Přeběhl jí mráz po zádech. Kdyby jen Andy tušil...

„Cože?" zamrkal, „ty znáš jejich trest? Vždyť ještě neproběhl soud a... aha," výraz mu potemněl v náhlém prozření, „ten soud je jenom divadlo pro veřejnost, že? Už byli odsouzeni."

„Jo," přiznala Arisa neochotně.

„Co s nimi udělají?"

„Andy..."

„Tak co?!"

„Teď mě poslouchej!" zamračila se, „nemůžu ti pomoc. Jonathana odsud prostě nejde dostat. Není to možný, rozumíš?! Jen protože jsi můj bratr, nechám tě jít, aniž bych tě nahlásila. Ale příště až se potkáme, budeme každý stát na jiné straně. Běž domů, Andy, a nevracej se."

Zůstal na ni zachmuřeně zírat. Dívka mu pohled chladně oplácela.

„Odejdi. Hned. Nebo dojdu pro ochranku," zasyčela.

Je to jen pro tvoje dobro! ječela na něj v duchu. Ten tvrdohlavec to však ne a ne pochopit.

Jeho tvář se změnila v kamennou masku. Pozbyla veškerých emocí.

„Ty nejsi moje sestra," prohlásil ledovým hlasem a zmizel ve větvích.

Ari ještě chvíli hleděla na místo, kde naposledy viděla bratrovu tvář. Do krku jí stoupla hořká žluč. Stiskla ruce v pěst, až zaryla nehty do masa. Energicky se sklonila pro kus papíru, zastrčila ho do kapsy a rozběhla se ke svému novému domovu. 

γεια! 

Hlásím se vám z Řecka, kde se rozpouštím jak přezrálej tvaroh na rozpálený písečný plotýnce. Jelikož se zítra pravděpodobně k nb nedostanu, tohle je náhradní kapitola za zítřek.

Hele samotnou mě překvapuje, že se Andy dostal až sem... No, teď buď narazil, rozumně se otočí na patě a dotrajdá si to domů, anebo prorazí hlavou zeď a zdrhne i s Jonathanem. No co myslíte? A je Ari zrádkyně?

Děkuji za každé přečtení a zpětnou vazbu!