Kerberos

Tajemství Modrého Halloweenu II.

Málem spadla, když se jí nepodařilo nahmatat další příčku a dlaň jí bolestivě narazila do nějaké pevné desky nad její hlavou. Ohmatávala ji, byla kluzká a hladká, nejspíš z nějakého kovu, bez jediné nedokonalosti až na madlo, nebo alespoň na omak to vypadalo jako madlo. Zapřela se a ze všech sil se pokusila desku nadzvednout. Povedlo se. Poklop se nadzvedl o pár centimetrů a propustil do šachty paprsky světa, které Arisiny oči přivyklé na temnotu dočista ozářily, takže s úlekem poklop zase upustila. Napodruhé vynaložila ještě větší úsilí a s namáhavým funěním se jí podařilo desku překlopit. Ta dopadla s hlasitým žuchnutím. Vyškrábala se do světla a mžourala kolem sebe.

Nepochybně se nacházela přímo pod střechou Domova. Stála na betonovém čtverci o průměru šachty přímo ve středu celého prostoru. Do čtyř světových stran vybíhaly hlavní nosné trámy, na které se napojovaly desítky tenčích. Rozdělovalo je množství podpěr a sloupků. Byl to obrovský prostor větší jak sportovní hala zbíhající se do stříšky. Celou scenérii zalévalo světlo z malých, pravidelně roztroušených střešních okének.

Arisa se nacházela v téměř nejvyšším bodu celé konstrukce, když shlédla dolů, prkenná podlaha tvořená stropy nejvyšších místností, byla nejméně deset dvacet metrů hluboko. Stačil jediný chybný krůček a zlámala by si vaz.

„Haló?" cítila se hloupě. Viděla spoustu béčkových hororů a pokaždé, když tohle někdo zavolal, postihla ho rychlá smrt. Jenže pokud tady vrah stále byl, musel slyšet ránu poklopem a vědět o ní od prvního okamžiku. Věděla, že u sebe má zbraň a kdyby ji chtěl zastřelit, už by byla mrtvá. Ne, pokud tady je, na něco čeká.

„Vím, že tu jsi, ukaž se!" zavolala, „copak se bojíš náctileté holky?"

Za zády uslyšela tichý zvuk podobný zašustění látky. S trhnutím se otočila a zabodla pohled do příšeří trámoví. Zpoza sloupku se vyloupl černý stín ve tvaru mužské postavy.

„Ty máš ale odvahu, děvče. To ti musím nechat," pronesl ten muž chraplavým hlasem.

Arisa se uvnitř vůbec odvážná necítila, popravdě byla bez sebe strachy, ale léta praxe jí naučila skrývat své pravé pocity. Obrnila se krustou sebevědomí a nebojácnosti. Bylo jí jasné, že proti nepříteli s normálními obrannými prostředky nemá šanci. Pokud chtěla přežít, musela být nepředvídatelná a dostat se k němu na dosah ruky.

Statečně vykročila po trámu směrem k muži skrytém ve stínech. Úplně ho tím vyvedla z míry. Očekával, že ta malá holka začne křičet nebo utíkat. Všechno jen ne, že si to k němu bude rázovat jako na přehlídce. Zaváhal s rukou na pažbě pistole, a to bylo přesně to, čeho chtěla Arisa docílit.

„To bych nedělala," věnovala mu zářivý úsměv, „víte, dole na mě čekají přátelé. Když se do desíti minut nevrátím, zavolají policii a nechci nic říkat, ale nemáte zrovna množství únikových cest. Vsadila bych se, že kromě cesty do profesorovy pracovny jen jedinou, kterou jste se sem dostal. Jenže teď když je Domov plný policajtů a hlídačů, nebude vůbec tak lehké vyklouznout ven za denního světla, nemám pravdu?"

Muž na ni chladně a nevěřícně zahlížel.

„Jestli mě zabijete, policie pozná, že vrah přišel zvenčí a chytne vás. Prozradíte svou existenci a půjde po vás celý Cech."

K Arisině překvapení se teď dal muž do skřípavého smíchu.

„Tebe bude škoda," pořád se uchechtával, „opravdu je mi líto, že musíš zemřít. Kdyby v Cechu byli všichni jako ty, nikdy bych ho neopustil."

„Vy jste byl členem Cechu?" nadzvedla nevěřícně obočí, „kdo jste?"

Muž naklonil hlavu na stranu a měřil si ji zkoumavým pohledem.