Kerberos

Dveře se zavírají

Vysílačka, kterou měl připevněnou za opaskem zapraskala a ozval se z ní zkreslený hlas:

„Jednatřicítko, co se stalo? Opakuji, co se stalo? Přepínám."

Elek se ušklíbl. Co nejvěrněji se pokusil napodobit hlas tlustého Sama.

„Tady jednatřicítka, bouře zavinila výpadek proudu, pracujeme na tom. Přepínám."

„Rozumím. Pospěšte si. Přepínám."

Spokojeně vypnul přístroj a skryt ve tmě se plížil ke svému dalšímu stanovišti.

Voják, který měl právě službu, byl mladý a nezkušený. Právě proto si Elek vybral jeho směnu. Přiblížil se k němu zezadu. Muž byl znuděný a zdaleka svému okolí nevěnoval tolik pozornosti, co by měl. Však se mu to také hned vzápětí vymstilo.

Jediným skokem se ocitl za ním a přehodil mu drátěnou smyčku kolem krku. Voják nestačil ani vykřiknout, vydal ze sebe jen sípavé pazvuky, jak mu Elek zcela ucpal dýchací cesty. Zmítal sebou a snažil se vyprostit. Měl ale asi takovou šanci jako rybka napíchnutá na rybářském háčku. Elek držel pevně. Drát se mu bolestivě zarýval do dlaní, ale nepovolil ani o píď. S chladnokrevnou trpělivostí vyčkával, až sebou muž naposledy cukne. Na své konto si připsal další zabití a žaludek se mu zhoupl jako na vodě.

Povolil smyčku a nechal tělo sklouznout na zem. Potlačil záchvěv odporu a pustil se do práce. Zručně stáhl vojákovi jeho černou uniformu. Obmotal šaty kolem služební zbraně a balíček si strčil pod paži. Obezřetně se rozhlédl kolem sebe a po chvíli přemýšlení odtáhl tělo do malého kumbálu po své pravici. Zatím se vše dařilo podle plánu. Ale hrál o čas. Sklopil hlavu a svižným tempem se vydal vstříc dalšímu úseku záchranné mise.

Dostat se do čtvrtého patra nebyl problém. Přeci jen byl považován za oficiálního vojáka Kerberu, ačkoli tohle Stephenovo rozhodnutí vyvolalo mezi ostatními značně negativní reakci. Elkovi vlastně zůstávalo záhadou, proč ho sourozenci Hastingsovi ušetřili. Nějak tušil, že to má co dělat s jeho vztahem k Ari, ale...

Ari. Při vzpomínce na ni ho bolestivě píchlo pod žebry. Byla to slabost, kterou si na své misi nemohl dovolit. Násilím se donutil vytěsnit ji do toho nejzazšího koutku své mysli. To už dorazil ke dveřím Andyho pokoje.

„Hej, tam bez povolení nesmíš," štěknul na něj nepřátelsky voják před nimi. Elek ani nezpomalil. Plynulým pohybem vytáhl nůž a podřízl mu hrdlo. Nebohý muž si ani nestačil uvědomit, co se děje a už ležel v kaluži vlastní krve. Moc dobře si pamatoval, kde jsou uložené klíče, a tak trvalo jen krátkou chvíli, než Andyho vyděsilo třísknutí dveřmi.

Elek zůstal chvíli nerozhodně stát nad mrtvolou. Poté ale usoudil, že stejně krvavé skvrny by si všiml i krátkozraký. Navíc se mu žaludek bouřil a netušil, jestli by další manipulování se svou obětí zvládl. Tak jen tělo překročil a zavřel za sebou dveře.

„Obleč si to," rozkázal úsečně a hodil po Andym pomačkanou uniformu. Samopal si sám přehodil přes rameno a bez zastavení pokračoval do koupelny. Ani se po zděšeném chlapci neohlédl.

Tentokrát nezvracel a považoval to za úspěch. S rukama zapřenýma o okraje umyvadla upřeně zíral na špunt v odtokové rouře. Snažil se veškerou svou pozornost věnovat tomu nesmyslnému umístění špuntu, protože ostatní myšlenky, které ho dnem i nocí pronásledovaly, byly nesnesitelné. Co přestal brát prášky, černě odění mužové bez tváří se objevovali jen výjimečně. A většinou je rychle dokázal zahnat. Ovšem nikdy neodešli nadobro. Stali se součástí jeho mysli stejně jako věčné tesklivé myšlenky na tu, pro kterou to všechno dělal. Možná se z něho stával blázen, ale koho to zajímá?

„Ehm..." Andy nervózně přešlapoval u dveří do koupelny, „můžeme?"

Elek se s hlubokým nádechem narovnal a bez dalšího slova zamířil z pokoje ven.

Teď přicházela ta nejtěžší část plánu, a to dostat se z hotelu. Elek by velmi rád tvrdil, že má v záloze geniální tah, který zneškodní všechny protivníky, ze zad jim vyrostou křídla a doplachtí si to až do Sancta. Realita byla poněkud odlišná. Jeho jedinou strategií byla improvizace.

„Pohyb!" sykl na Andyho a bok po boku se rozběhli po dlouhé temné chodbě lemované dveřmi. Smykem zahnuli ke schodišti, ale nestačili sejít ani pár schodů a dolehl k nim dusot těžkých vojenských bot. Tak to bychom měli, pomyslel si Elek a polohlasně zaklel. Chňapl Andyho a řítili se k jediné zbývající únikové cestě – k výtahu.

„Dělej! Dělej!" Mačkal přivolávací tlačítko s takovou vervou, až bylo ku podivu, že se nepromáčklo. Kroky se přibližovaly. Soudil, že už jsou snad jen patro od nich.

Dvojité pípnutí oznámilo jejich dočasnou záchranu. Elek prostrčil Andyho dovnitř, až se málem rozmázl o zrcadlovou stěnu. Vrhl po svém zachránci pohoršený pohled, ale ten už mlátil do tlačítka s nápisem ‚-2'.

„Dveře se zavírají," oznámil neosobní plechový hlas a na chodbě se najednou objevila početná skupina vojáků. Stačil jim jediný pohled na zavražděného kolegu a tryskem se rozběhli k uprchlíkům.

Oba chlapci s hrůzou sledovali přibližující se vojáky a dva kovové pláty se mučivě pomalým tempem blížily k sobě. Škvíra se zmenšovala. Už jen necelý půl metr, čtvrt metru... nejrychlejší z mužů byl na pár kroků od nich... deset centimetrů... mocně se odrazil od země a mohutné tělo letělo vzduchem... posledních pět čísel...

Ozvala se dutá rána, jak tělo v plné rychlosti narazilo na pevnou překážku. Kabina výtahu se dala do pohybu.

Elkovi v hrdle bublal hysterický smích. Šklebil se od ucha k uchu jak idiot a Andy vypadal, že si prodělal menší srdeční zástavu. Zapřel si dlaně o kolena sípal hůř jak dlouholetý kuřák s vážným astmatem. To už Elek nevydržel a rozchechtal se na celé kolo. Tak dlouho už se nesmál, že teď nedokázal přestat. Do očí mu vhrkly slzy a zlomil se v pase. Andy na něj zděšeně zíral. Dospěl k přesvědčení, že je jeho společník šílenec.

„Druhé podzemní patro. Garáže."

„Doufám, že tam máš zaparkovaný tank nebo něco podobného. Jinak se odtud nedostaneme," zaškaredil se Andy, kterému se konečně podařilo popadnout dech. Teď na svého kontroverzního zachránce pohlížel dost skepticky.

„Já neumím..." pokoušel se ze sebe dostat Elek mezi záchvaty smíchu, „... neumím řídit!"

„Dveře se otevírají."

Kovové pláty se od sebe začaly s příšerným skřípěním oddalovat. Skrze rozšiřující se otvor proniklo ostré světlo. Oba chlapce na chvíli oslepilo. Chránili si podrážděné zraky rukama a Elka rázem smích přešel.

Mířilo na ně nejméně padesát automatických zbraní. A přímo ve středu půlkruhu ozbrojenců se široce usmíval Stephen Hastings.

Zdravím s novou kapitolou!

Vypadá to, že Elek zase něco nedomyslel... Inu, co říkáte na jeho záchrannou misi?

Děkuji za přečtení a za každou zpětnou vazbu!