Kerberos

Cesta do pekel

Kabinka toalety byla poměrně prostorná, jak už to tak v luxusních hotelech v centru Londýna bývá. Podlaha tvořená černým mramorem. Dveře z červeného dřeva nablýskané až z nich oči přecházely. Dokonce i prkýnko bylo pozlacené.

Elek však nevypadal, že by přepych toalety nějak oceňoval. Zborcený potem se znovu sklonil nad záchodovou mísou a poslední zbytky obsahu jeho žaludku si našly cestu na světlo boží. Útroby se mu svíjely v bolestivé křeči. Zmítal se mezi záchvaty horka a zimnice. Celý se třásl. V uších mu pronikavě hučelo. V tomto okamžiku si zoufale přál, aby na této předražené podlaze padl mrtvý k zemi.

Vydával dávivé zvuky a už z něj nevyšlo nic kromě žaludečních šťáv. Prudce oddechujíc zašmátral rukou po splachování. Mírně se mu ulevilo. Opřel se zády o chladivou stěnu a hlavu složil do dlaní. Zavřel oči a napočítal do desíti. To už se jeho rozbouřený žaludek uklidnil a nehrozilo, že si při pokusu vstát vyzvrací i střeva. Zhluboka se nadechnul a vysoukal se do stoje. Rychlostí stoletého starce se mu podařilo dopajdat k umyvadlu, taktéž z černého mramoru a pozlaceným kohoutkem.

Opláchl si obličej a už se skoro začínal cítit zase jako člověk.

Jenže pak pohlédl do křišťálového zrcadla a z toho, co uviděl, se mu znovu udělalo na zvracení. Jeho tvář se snad kromě nového kratšího účesu nijak nezměnila, přesto k ní pociťoval nevyslovitelný odpor. Patřila člověku, kterého nyní nenáviděl nejvíce na světě.

Co jsem to udělal?

Myslí mu prolétla vzpomínka na sklad topící se v červeném světle. Zmatené záblesky střelby. Padající těla. Zběsilý útěk a řev motoru vojenského vrtulníku. Všechny události byly potaženy mlhou. Nedokázal si rozpomenout na detaily. Nepamatoval si, co přesně dělal. Nepamatoval si, kolik lidí zabil.

Proboha co jsem to udělal?!

Měl chuť řvát, bušit hlavou do zdi, rozbít zrcadlo pěstí, ale na nic z toho mu nezbývala energie. Cítil se jako vysušená houba. Jeho duše se smrskla na pitoreskní cuchtanec, který se roztříštil na tisíc kousků. Půjde ještě někdy opravit?

Stala se z něj troska. Ubožák nehodný lítosti. Zradil je. Všechny je zradil. I ji. Zasluhoval by si umřít. Strašlivě pomalou a mučivou smrtí a pak se do konce věků škvařit v nejnižším kruhu pekelném.

„Elliote?" ozvalo se zaklepání a Calvetův hlas. Jmenoval se ten muž vůbec Serge Calvet nebo mu lhal i v tom? „Všechno v pořádku?"

„Hned jsem tam," zachroptěl Elek a s nastraženýma ušima poslouchal vzdalující se kroky.

Neměl času nazbyt. Nabral si hrst papírových utěrek a utřel si obličej včetně kapek vody, které mu stekly po krku a vsákly se do jeho nového oblečení. Rty se mu zkřivily odporem při pohledu na své šatstvo. Černá slavnostní uniforma mu padla jako ulitá. Ostře kontrastovala s jeho pobledlými tvářemi. Byl na ní jen jediný barevný prvek. Na levé klopě saka byl vyšitý rudý tříhlavý pes.

Kerberos.

V Elkovi se vzedmula vlna vzteku. Měl chuť si nášivku strhnout. Servat ze sebe ty proklaté hadry a spálit je. Pak se sám polít benzínem a škrtnout zápalkou.

Náhle mu v uších zazněl posměšný smích. Trhl sebou a zděšeně se rozhlížel kolem sebe. Prostor za ním byl prázdný. Všechny kabinky měly otevřené dveře a nikde ani stopa po zdroji toho prapodivného, leč povědomého zvuku.

„Tady! Tady, Elli!"

Prudce se otočil zpátky k umyvadlu a málem vykřikl. V zrcadle se na místo vlastního odrazu díval na překrásnou tvář Arisy Warwickové. Nebyl ze sebe schopný dostat slovo. Někde v koutku mysli věděl, že nic z toho není skutečné. Že je Ari jen výplodem jeho mysli povzbuzeným tím chemickým svinstvem, co do sebe narval. Přesto vypadala tak živě, tak reálně. Stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se její hebké pokožky.