Kerberos

Příšerky a příšery

„Elku? Elku!"

Málem ho porazila jako blonďaté torpédo. Elliot stačil sotva vystoupit z džípu. Neměl prostor ani se rozkoukat po srdci Sancta. A vůbec mu to nevadilo. Zabořil obličej do zlatých loken a obklopila ho její jedinečná vůně. Bylo by to perfektní objetí až na to, že mu uniklo tiché bolestivé syknutí, když pohnul zraněným ramenem zafačovaným v tuně obvazů.

„Takhle to dál nejde," odtáhla se Arisa a měřila si ho navztekaným pohledem, „vždycky když tě spustím z dohledu, vrátíš se domlácenej!"

„Tentokrát i postřelenej," zazubil se a pobaveně sledoval, jak se Arise rozšířily oči hrůzou.

„Ty v sobě máš prostě zabudovanou touhu po smrti, hlupáku jeden!"

„Taky tě rád vidím, miláčku."

„Slib mi, že se to už nebude opakovat!"

Elek nadzvedl jedno obočí v ironickém výrazu.

„Kdybych to jen uměl ovlivnit."

Ari si teatrálně povzdechla a zavěsila se do jeho zdravé paže. Elkova nová rodina je poočku pozorovala při vítání se se zástupci sedmi rodů.

„Seznámím tě s ostatními," řekla Ari věcně a pohlédla na něj. Její přísná tvář roztála a na rtech se zformoval láskyplný úsměv. Něžným dotykem mu odhrnula přerostlé vlasy z čela a stoupla si na špičky, aby mu mohla věnovat krátký polibek.

„Jsem ráda, že jsi tady. Jen se přestaň tak intenzivně snažit nechat se zabít."

„Provedu." Na Elkově tváři se usídlil blažený výraz. Konečně se zase cítil šťastný. Bez své Arisi nikdy nemohl být kompletní. Jako by dívka tvořila neoddělitelnou část jeho sama. Jak si mohl Hastings jen na chvíli myslet, že je od sebe oddělí? Byl vlastně docela vděčný profesorovu vrahu. Nebýt jeho, musel by ho oddělat sám. Neexistovalo nic, co by pro svou lásku neudělal.

Balón koncentrovaného štěstí v jeho hrudi však praskl v okamžiku, když spatřil ostatní dědice. Konkrétně jednoho, velmi specifického dědice.

Elliot se nikdy moc neřídil rozumem. Rozum vám neřekne, že na vás za rohem čeká chlapík s bouchačkou. Zato instinkt ano. A on měl co si pamatoval instinkty mnohem lepší než ostatní smrtelníci. Možná nedokázal odhadnout, co je vhodné říct a neříct truchlící vdově, ale s jistotou dokázal ze skupiny cizinců ukázat na pravého vraha jejího muže. Jeho učitelé to nazývali darem z nebes, Elek to považoval za svou jedinou spolehlivou zbraň. Kulomet se zasekne, náboje dojdou, čepel se zlomí, ruce vám spoutají, ale instinkt nejde ničím vypnout.

A proto i teď na jistotu věděl, že tenhle dědic se stane jeho Nemesis. Nyní se jeho dar obracel v prokletí a nitro mu sžírala prohnilá nenávist. Ničím nepotvrzená, ani neopodstatněná, ale prudká jako benzín vlitý do otevřeného ohně.

Jonathan Alexander Godfrey. Elek nikdy necítil větší touhu zabít, když se na něj chlapec s andělskou tváří přátelsky usmál.

Trvalo tři dny než si Stålberg uvědomil, že jeho nejstarší zbrusu nový syn u snídaní vyhlíží jako oživlá mrtvola. Švéd však racionálně usoudil, že se na jeho stavu podepsalo jen nadměrné stresové vypětí a možná mírný posttraumatický šok. Neviděl důvod, proč se o to hlouběji zajímat.

Elek se pokoušel jíst topinku, což mu značně znemožňovalo zákeřné zvířátko, které mu vylezlo do klína. Nebyl si jistý, jestli si ho jeho malá sestřička tak zamilovala, anebo si ho jen plete s prolézačkou. Bibi cosi brebentila kulometnou švédštinou a u toho patlala nutelu na plátek sýra při výrobě svého vlastního toastu. Elek měl nepříjemné tušení, že pochoutka je určena jemu a ta malá tyranka ho donutí ji sníst.