Kerberos

Otec a syn II.

Probudit se ve výšce desíti kilometrů nad zemským povrchem vmáčklý do zapásaného sedadla s příšernou bolestí celého těla a hlavou těžkou jako olovo nepatřilo mezi Elkovy hvězdné okamžiky. Ale byl příliš unavený a rozbolavěný, než aby začal vyšilovat. Místo toho jen líně přejížděl pohledem po kůží potažených zádech prázdné sedačky před sebou a snažil se vzpomenout, jak se do téhle situace dostal.

Problikávající světla. Tlumené naléhavé hlasy. Lidé v bílých pláštích.

„Všechno bude dobré," rozmazaný obličej mladé sestřičky a tlak dýchací masky na obličeji. A pak už jen tma. Sladká milosrdná temnota.

„Probral se!"

Elek zmateně trhl hlavou po hlase a v krku mu bolestivě ruplo. Koutkem oka zahlédl mohutnou postavu s tmavou kůží.

„Mi... Mikki?"

Měl vyprahlé hrdlo. Jako by se mu v ústech rozkládala saharská poušť. Jeho hlas zněl skřípavě a slabě.

„Chlapče, slyšíš mě?"

V Elkově zorném poli se zjevila tvář Isaka Ragnvarda Stålberga. K chlapcově překvapení se tvářil starostlivě.

„Jo," vydechl, „má... mám žízeň."

Stålberg se otočil a vykřikl něco do prostoru. Jeho žena k nim poslušně přicupitala s plastovou lahví. Odšroubovala víko a chystala se ji Elkovi přiložit k ústům. Ten však sebral poslední zbytky své důstojnosti a napřáhl paži.

Rázem jím projela strašlivá bolest. Vykřikl a okamžitě ruku znehybněl. Bylo to, jako kdyby ho krájeli zaživa. Bolest naštěstí rychle ustupovala. Nezmizela úplně, ale stala se snesitelnější. Elek zhluboka oddechoval a ušklíbl se nad vyděšenými výrazy svých společníků. Druhou rukou vytrhl Teresie Stålbergové láhev až z ní voda vystříkla a zmáčela ho. Přiložil si hrdlo k vyprahlým rtům a lačně hltal doušky vody. Vyprázdnil láhev až do dna a okamžitě pocítil úlevu.

„Kde to jsem?"

„Aktuálně prolétáme nad Německem. Řekl bych, že budeme někde nad Brémami."

„A kam mě vezete?" zatvářil se obezřetně. Raději by skočil z letadla bez padáku než se vrátit do Assirské věznice.

„Do Sancta," odvětil Stålberg s téměř otcovským úsměvem. Elek překvapeně zamrkal.

„Ale tam nemůže vstoupit nikdo kromě..."

„Kromě sedmi rodů, synu," teď už to byl definitivně otcovský úsměv.

„Myslíte to vážně?" vydechl Elek užasle.

„Nebýt tebe, má rodina včetně mě samotného by byla po smrti. Jsem ti zavázán dluhem, který nemůžu nikdy splatit. Všechno mé je nyní i tvé, synu."

„Je tady..."

„Tvůj černý přítel je tu také," přikývl Stålberg, „i jemu byla za jeho činy udělena všechna privilegia. Jmenoval jsem ho svým osobním strážcem."

„Je ta holčička..."

„Nikdy ti nezapomenu, že jsi málem položil život za ochranu mé Bibi," Teresia mu stiskla ruku a v očích se jí leskly slzy.

„Je v naprostém pořádku a jsi její nový hrdina," dodal Stålberg spokojeně.

Elek přikývl a opřel se týlem do sedačky. Cítil úlevu. Zvládl to. Je na cestě do Sancta. Je na cestě za Arisou.

Začaly se mu klížit oči. Zmocňovala se ho únava a on se jí ochotně poddal. Koneckonců spánek je nejlepší lékař. A až znovu otevře oči, Ari k němu bude zase o kousek blíž.

Tohle je spíš takový dovětek prvé části. Vypadá to, že když Švédovi zachráníte kejhák i rodinu, získáte si jeho sympatie. ;)

Tak že by Elek konečně získal příjmení a vstup do Sancta? No teď už všechno bude nebe a dudy, ne? 

(Spoiler: Ani náhodou :D)

Jelikož tohle byla vážně taková jednohubka, klidně křičte a já sem hodím i další část. 

Adjö!