Kerberos

Kousač, Plameňák a Sebevrah I.

A Stephen nelhal. Elka opravdu probudili již po pár dnech, ačkoli jemu to přišlo jako hezká řádka let. Po fyzické stránce byl zcela vyléčen, ale té psychické...

Umístili ho mezi pacienty s nejvyšší ostrahou a jeho denní rutina byla velice prostá. Budíček v sedm, léky se snídaní v jídelně a potom celý den strávený ve společenské místnosti s rozviklaným stolkem a malou zrnitou obrazovkou. A dvakrát do týdne jim dovolili vylézt na dvůr ohraničený vysokými ploty pod napětím. Elliot si vždycky myslel, že nic horšího než Assirská věznice ho potkat nemůže, ale nyní zjistil, že se šeredně spletl.

Kromě doktora a zdravotníků se stýkal všeho všudy jen se třemi pacienty z jeho oddělení. Sdíleli spolu jídelnu a společenskou místnost. A chlapec začínal zjišťovat, že mu docela začínají chybět ti sprostí, nemytí vězni.

Prvnímu všichni říkali Kousač. Na první pohled vypadal jako docela obyčejný týpek, odmyslíte-li ty nervní tiky v oku a občasné škubnutí nějakou částí těla. Vystudoval vysokou školu s červeným diplomem a plynule ovládal šestero cizích řečí. Vážně moc fajn frajer až na ten drobný fakt, že stačilo jedno špatné slůvko, jeden kontroverzní pohled, či skutečnost, že na nebi je o jeden mrak méně, než by si přál a Kousač se vám v náhlém agresivním záchvatu zahryzne do ruky nebo do lýtka. Jeho specialitou pak byly ušní boltce. Pyšnil se tím, že při jednom ze svých záchvatů se mu podařilo ukousnout zdravotníkovi skoro polovinu ucha. Zvládl až do umdlení líčit, kolik z toho bylo krve a jak má ucho podivnou gumovitou strukturu. A poté pokud na tvářích svých posluchačů objeví výraz, který se mu nelíbí, pokusí se uhryzat uši i jim. Elek měl opravdu štěstí a v jeho případě nestihl Kousač pořádně trhnout, takže mu ucho zůstalo a odnesl si jen nepatrnou jizvičku.

Druhému se přezdívalo Plameňák. Malý muž s přátelskými rysy a svým všudypřítomným širokým úsměvem. Táhlo mu na šedesátku a nejvíc ze všeho připomínal kouzelného dědečka z pohádek. Nikdy se nepřestal zářivě usmívat. Vždycky se všemi souhlasil. Všechno odkýval. Nikdy proti nikomu neřekl křivé slovo. A potom vám tento sympatický, přátelský mužík zapálil barák s dětmi zamčenými uvnitř. Měl na svém kontě sedmnáct rodinných domů, jeden panelák, tři nemocnice a jeden domov důchodců, když na něj konečně přišli. A co on udělal při výslechu? Všechno jim odkýval se širokým úsměvem.

Poslednímu nikdo neřekl jinak než Sebevrah. Bylo to pro něj jméno naprosto ideální a vystihující celý jeho charakter. Sebevrah vypadal jako kostra navlečená do příliš malé kůže nazelenalého nádechu a každý den přišel s novým nápadem, jak si vzít život.

Elek byl zprvu z jeho počínání zděšený, ale postupem času si zvykl. Takže když se Sebevrah dnešního rána při snídani pokusil podřezat si žíly plastovým příborovým nožem, Elek k němu zvedl oči jen protože to byla zajímavější podívaná než kašovitá břečka na jeho talíři. Dokonce ani zdravotníci, co měli dozor v jídelně, tomu nevěnovali pozornost. Přeci jen s tímto plastovým krámem neměl žádnou šanci na úspěch, což si brzy uvědomil i samotný Sebevrah.

Frustrovaně mrštil tou parodií na nůž do kouta a naléhavě se rozhlédl po ostatních. Tři bledé tváře na něj zíraly s lhostejným a otupělým výrazem. Ale přeci jen Sebevrah získal inspiraci, když se střetl s Kousačovým pohledem. Radostně se zazubil zářivěji jak Plameňák a jal se prokousávat žíly na své pravačce. To už zdravotníci zaregistrovali a k Elkově zklamání odvlekli vřískajícího pacienta pryč. Toho dne už ho znovu neviděli.

Bylo zrovna někdy odpoledne a Elek tupě zíral do zdi s myšlenkou, jak by to bylo skvělé, kdyby tady měl hodiny. Stejně jako každý den museli trávit čas ve společenské místnosti čekáním mezi obědem s léky a večeří s léky. Kousač se krčil na jedné z tvrdých židlí v ruce s časopisem, jehož vydání by se datovalo někdy do minulého desetiletí. Plameňák už nějakou dobu nehybně stál vedle stolu a zubil se kamsi do blba. Snad jen satan v pekle věděl, co se mu může honit hlavou.

A tu se náhle stal zázrak, který byl pacientům dopřáván jednou, dvakrát do měsíce. Bedna, co kdysi v minulém století považovali za špičkovou televizi, zapraskala a objevil se na ní rozpixelovaný obraz. Kousač nadšeně vyhodil časopis do vzduchu.

„Ať je to ta reklama na zubní pastu. Ať je to ta reklama na zubní pastu!" hulákal a se vzrušením pětiletého dítěte čekajícího na Ježíška se posadil před ten prehistorický stroj do tureckého sedu. Plameňákův úsměv se rozšířil ještě víc, pokud to vůbec bylo možné a zaujal své místo na nejbližší židli. Elkově zpomalené mysli chvíli trvalo, než mu došlo, co se děje. Právě se zaobíral nad otázkou, jestli třeba Plameňák nedostává křeče do tváří, když je má furt tak křečovitě stažené. Pak se i on otočil čelem k miniaturní obrazovce.

Vítejte u další kapitoly!

Velice milá společnost, že ano? Co je horší podle vašeho mínění - Assir nebo Elkův nový domov? Elli si hledá nové kamarády! :D

Děkuji za každé přečtení a zpětné vazby!