Kerberos

Trojhlavý pes

Stejně jako ve vězení i v Sanctu se toho moc dělat nemohlo. Crystal umírala touhou dozvědět se o osudu svého bratra. Prahla po jakékoli informaci o tom, co se to vlastně děje a proč tady musí být zavření. Ale dospělí příslušníci sedmi rodů se ukázali jako hrozní tajnůstkáři. Jejich schůze byly dětem nepřístupné a nikdo jim nic neřekl. Crystal si připadala kompletně odtržená od okolního světa. Dokonce ani Jonathan, kterému už osmnáct bylo, se nesměl schůzí účastnit a věděl toho stejně jako ostatní, takže téměř nic. Všichni jen matně tušili, že se děje něco hodně špatného. Dospělí byli v příšerné náladě a podepisovalo se na nich vyčerpání a stres, což mladší obyvatele Sancta upřímně znepokojovalo.

Crys neměla co na práci, a tak jen bezcílně brouzdala chodbami veřejného přízemí Godfreyova domu, kde se nacházely jak učebny, tak zasedací sál. Myšlenkami v oblacích přemýšlela o všem a o ničem zároveň, když ji z jejího snění vytrhla tichá hudba linoucí se z pootevřených dveří jedné z učeben. Zvědavě nakoukla dovnitř.

Učebna vyhlížela stejně jako každá jiná třída, se kterými se Crys setkala na soukromých školách. Řada lavic, akorát tady jich bylo o poznání méně, katedra pro učitele a interaktivní tabule. Jedinou neobvyklou věcí, která v moderní učebně vypadala skoro nepatřičně, byl veliký starobylý klavír natřený lesklým černým lakem. To z něj vycházela líbivá melodie. Na klavírní stoličce dost velké pro dvě osoby seděly zády k ní dvě známé postavy a jí z toho pohledu v krku vzkypěla žluč.

Jonathan s profesionální lehkostí přejížděl prsty po klávesách a Arisa ho zaujatě pozorovala. Občas prohodila nějakou poznámku a oba se zvučně rozesmáli. Crystal se to vůbec nelíbilo. Byla na svou sestru naštvaná a ani pořádně nevěděla proč. Přišlo jí, že svým počínáním zrazuje Elka, ale na druhou stranu Arisa jí hezky zostra vyjasnila, že tohle není její věc a nemá se do toho co plést. Nesnášela hádky s Ari. Vlastně ono ani nešlo se s ní hádat. Zahrnula vás svými nevyvratitelnými argumenty a ani nepustila ke slovu, dokud jste to nevzdali a nepodřídili se její pravdě.

Rozpačitě postávala ve dveřích. Jedna část jí sama chtěla odtud co nejrychleji vypadnout, ale ta druhá polovina toužila vpadnout dovnitř a učinit přítrž čemukoli, co se tady děje. Zmítaná ve svém dilematu si Crys zprvu ani nevšimla blížících se hlasitých kroků.

Gregor Valery Azarov, jehož rodina spravovala pokladnu Cechu, jí věnoval stejně pozornosti asi jako mastnému fleku na podlaze. Dlouhými kroky jí minul bez jediného pohledu a Crys si nebyla jistá, jestli ji vůbec zaregistroval. V rozmáchlém gestu otevřel dveře naproti a vešel do místnosti. Dveře se za ním však špatně dovřely.

Crystal to nedalo a o slovo se zase přihlásila její prokletá zvědavost. Potichu jako myška přicupitala ke špatně dovřeným dveřím. Skoro si ani nevšimla, že ticho, které zavládlo, bylo absolutní. Hudba utichla.

Položila prsty na kliku a zarazila se. Nechtěla se dostat do problémů, ale na druhou stranu umírala touhou nahlédnout do místnosti.

„To je zasedací sál," ozval se tichý mužský hlas vedle jejího ucha. Crystal při tom nenadálém zvuku málem vyletěla z kůže a prudce se ohlédla. Těsně za zády jí stáli Arisa s Jonathanem.

„Tak na co čekáš, otevři to," pobídla ji Ari naléhavě.

„Ale dej pozor, ať si toho nevšimnou," varoval ji Jonathan, ale zřejmě i on byl ochotný podstoupit toho riziko. Jako každého z nich ho nedostatek informací doháněl k šílenství.

Crys polkla a opatrně pootevřela dveře. Arisa si netrpělivě odfrkla, prosmýkla se vedle ní a zmizela v místnosti. Crys rozpačitě pohlédla na Jonathanovu děsivě krásnou tvář. Ten se mírně pousmál a galantně jí gestem naznačil, že má jít první. Začervenala se a rychle zamířila za sestrou.