Kerberos

Spánek věků

Byl to zvláštní pocit. Vnímal tvrdou matraci, na které ležel, slabé hučení přístrojů a monotónní pípání monitoru životních funkcí. Tedy byl si na devadesát procent jistý, že pípá tohle. Zprvu se zděsil, že má vedle hlavy tikající bombu, ale když bomba ne a ne vybuchnout, zapojil zdravý rozum. Podle všeho si vydedukoval, že se nachází v nějaké nemocnici nebo alespoň zařízení velmi podobném. Zřetelně také slyšel hlasy doktorů, pokud to byli doktoři, úkolující sestřičky. Pak cítil každý dotek, vlažný vánek na pravé straně tváře a přeslazený parfém ženy, která mu před chvílí natřásala polštář. To všechno vnímal a cítil se naprosto probuzeně a plný energie, přesto však nedokázal pohnout ani malíčkem.

Oprava. Nebyl to zvláštní pocit, ale pocit bezmoci a vzteklé frustrace. Toužil se posadit, zjistit, kde se nachází a co se to s ním vlastně stalo. Proboha, stačilo by mu jen otevřít ty zpropadený oči!

Ale nešlo to. Ať se snažil sebevíc, nezmohl se na nic lepšího než ležet na posteli nehybně jako kus šutru. Dohánělo ho to k šílenství. Přišlo mu, že ho svědí celé tělo. Ta chronická potřeba poškrábat se byla k nevydržení. Kdyby mohl, vyřval by si hlasivky zoufalým křikem o pomoc.

Smysli se mu zbystřily, takže otevření a zavření dveří pro něj bylo hlasité jako rána z děla. Ostražitě naslouchal krokům kráčejícím k jeho lůžku vděčný za nenadálé rozptýlení. V duchu se sám se sebou vsázel, kdo ho přišel navštívit. Že by zase ten doktor s chraplákem, co smrdí jako zelí? Anebo ta převoněná sestřička s protivně vysokým hlasem? Netrefil se ani v jednom případě.

„Vím, že mě můžeš slyšet, Elliote," pronesl hluboký melodický hlas, který moc dobře poznával. Kdyby mohl, okamžitě by Stephenu Hastingsovi skočil po krku a zlámal mu všechny kosti v těle. Ale nemohl, takže jen ve svých rozbouřených myšlenkách zlostně skřípal zuby.

„Stav, ve kterém se nyní nacházíš, se nazývá uměle navozené kóma. Vsadím se, že jsi o tom při svém omezeném vzdělání ještě nikdy neslyšel. Dostal jsi správně řízenou nitrožilní dávkou barbiturátů. Správně by měly být smíchané s hypnotiky, abys byl v amnézii, ale proč ti dopřávat takový luxus, no ne? Upřímně tentokrát jsme museli použít více barbiturátů než obvykle, aby působily správně. Za tu krátkou dobu sis na nich stihl vypěstovat pořádnou závislost, příteli," Stephen se pobaveně zahihňal jako malé dítě a potom nasadil uměle soucitný tón, „ale neboj, rozhodně to není tvá vina. Stačil jeden podplacený doktor v Sanctu a místo obyčejných prášků proti bolesti se ti do rukou dostala tahle potvůrka."

Pípání zrychlovalo a Stephen se jen škodolibě ušklíbl.

„Ale chlapče, nemá cenu se stresovat," odvětil klidným hlasem, „nic z toho jsi nemohl ovlivnit. Všechno, co se stalo, bylo součástí plánu málem staršího než si ty sám," se žraločím úsměvem se naklonil k Elliotově uchu, „mého plánu!" zasyčel tak hlasitě, že si byl Elek jistý proraženými bubínky. Stephen se s poťouchlým úsměvem zase oddálil.

„Vlastně se ti musí nechat, že jsi udělal naprosto všechno pro to, aby plán selhal," pronesl a znuděně si prohlížel své nehty, „barbituráty jsme tě chtěli dostat pod kontrolu. Měl si se stát ubohou troskou zcela závislou na dávkách, které bychom ti milosrdně zajišťovali a loutkou v našich rukách. Měl si takhle přimět Arisu, aby se připojila na naši stranu. Přesvědčit ji, že jedině Kerberos hlásá pravdu. Že žádné mýtické inferno neexistuje. To náš svět je tím pravým peklem a Kerberos jakožto tříhlavý hlídač bran pekelných bude dohlížet na jeho pořádek! Protože i peklo potřebuje svého strážce..."

Při těch slovech se tón jeho hlasu otočil o tři sta šedesát stupňů. Náhle melodický hlas vystoupal do fanatického přeskakování hlasivek. Stephenovy oči zářily jako v horečce a ústa se mu zformulovala do úsměvu, který spíš připomínal sečnou ránu na jeho obličeji s pokřivenými rysy. Ani zdaleka se teď nepodobal tomu charismatickému mladému muži, kterého Elek poprvé potkal v Asiru. Nyní si v něm konečně člověk dokázal představit magora, kterého vlastní rodina raději poslala do léčebny.