Kerberos

Tropická noc II.

Vytřeštila oči v naprostém zděšení a šokovaně na něj zírala. Elliot zavrávoral a překvapeně pohlédl na rudou skvrnu rozšiřující se mu na hrudi. Zvedl oči k Arise a naprázdno otevřel ústa, jako by chtěl něco říct. Potom však přepadl dozadu a těžce dopadl na dřevěné schodiště.

„NE!"

Vrhla se k němu. Nechápala to. Její mysl nedokázala zpracovat, co se právě stalo. To přece nejde. Po tom všem, čím si oba prošli... Takhle to nemůže skončit!

„ELLIOTE!"

Třásla s ním a ani si neuvědomovala, že jí tváře smáčí slzy. Z obličeje se mu začínala vytrácet všechna barva. Vztáhl ruku a dotkl se svého trika teď už nasáklého krví. Nevěřícně zíral na zkrvavené konečky prstů. Ani jemu ještě nedocházelo, co se odehrálo. Všechno se to seběhlo příliš rychle. 

„Ari?" zachraptěl, když jeho zbloudilé oči našly její tvář.

„Nic se neděje," dostala ze sebe a pevně mu stiskla ruku, „nic to není. Budeš v pořádku. Všechno bude v pořádku. Jen zůstaň se mnou. Zůstaň se mnou."

Ke dvojici se rychle blížil zvuk spěšných kroků.

„Ach proboha," vydechla Lorelei a rychle si přidřepla ke své dceři. Vypadala upřímně zděšená. Rty měla křečovitě sevřené a bílé jako umrlec. Dva vojáci za jejími zády zůstali zaraženě stát, jeden z nich se zbraní pořád ještě vytaženou.

„Co jste to provedli?!" vykřikla Arisa hystericky a rozvzlykala se.

„CO JSTE TO PROVEDLI?!

„Slyšeli jsme křik a zezdola to vypadalo, že ti chce ublížit," řekla Lorelei zoufale. Její dcera ji ani pořádně neslyšela.

„Elku!" Zatřásla jím a její slzy se míchaly s rudou krví na jeho triku. „Potřebuje do nemocnice! ELKU!"

„Carl?" hlesl chlapec s pohledem na vojáka s pistolí v ruce. Střelec na něj chladně pohlédl. V jeho tváři nešlo spatřit ani stopu výčitek či soucitu. Jen bezcitné pohrdání a jistý pocit zadostiučinění. Teď mohl jeho přítel odpočívat v pokoji. Spravedlnosti bylo učiněno zadost. Oko za oko. Život za život.

„Slyšíte, do nemocnice!" zavřeštěla Ari a Lorelei spěšně poslala jednoho pro pomoc. Poté ze sebe servala lehký svetřík a přitiskla ho na krvácející ránu. Krev se tenkou látkou okamžitě začala propíjet. Vsakovala se do umělého vlákna a protékala skrz Loreleiny prsty. Bylo to, jako by se snažila zastavit potok holýma rukama. Rudý potok horké krve.

„Všechno bude dobrý. Budeš v pořádku. Bude to dobrý," mumlala Arisa nesouvislá slůvka a svírala Elliotovu dlaň. Bylo na tom cosi zvráceně uměleckého, jak pramínky rudé tekutiny poklidně dobývaly jeden schod po druhém. Vytvářely abstraktní malůvky v jediné barvě.

Ztratila pojem o čase. Záleželo jen na zvedání jeho hrudníku a krve prosakující improvizovaným obvazem. Mohlo to trvat sto let nebo jedinou vteřinu a pak už se ji něčí paže snažily odtrhnout. Zmítala sebou a křičela. Byla však příliš slabá a cizinec ji odnášel pryč. Kolem Elliotova těla se shromáždil shluk lidí a cosi na sebe pokřikovali. Arise se snažila vyprostit z neúprosného sevření. Musela být s ním. Nesmí je přece oddělit! Copak to nechápou?!

Na všem spočívala přízračná mlha. Zvuky i obrazy splývaly v jedno. A Elliot se od ní vzdaloval. Už si ani neuvědomovala, že ten křik pochází z jejích úst. Všechno jí přišlo tak neskutečné jako noční můra, ze které se každým okamžikem probudí.

„To je na uklidnění," ozval se hrubý hlas u jejího ucha a vzápětí pocítila palčivou bolest na krku. Pokusila se po jehle ohnat, ale náhle byla hrozně otupělá a unavená. Podlomila se jí kolena a kdosi ji zachytil. Motala se jí hlava a přišla si jako dítě na pouťovém kolotoči. Změť barev a hlasů se slila do jediné nepřeberné skvrny a poté vše pohltila náruč temnoty. 

Rozdělená kapitola Tropická noc je tímto u konce, ale tahle noc na ostrově ještě zdaleka nekončí. 

Upřímně mě bolelo psaní této části, ale co se dá dělat... I přes její krátkost se musím zeptat, jaké z toho máte pocity? Bylo spravedlnosti učiněno zadost nebo se jednalo o sprostou vraždu ze zálohy? Teď by se šikl nějakej pták Fénix s hojivými slzami místo toho Arisinýho fňukání, co?

Všem vám přeji krásný den a díky za vše!