Kerberos

Voják z povolání I.

„Tak zpomal trochu!" funěl Mikki, který byl pár metrů za Elkem. Světlovlasý mladík ho však vůbec neposlouchal. Už po třetí obcházeli celý obvod Stålbergova pozemku, který měl minimálně akr rozlohy, ale Elek se vůbec nezdál vyčerpaný. Soustředěným pohledem přejížděl po jednotvárné zdi. Už ji znal skoro nazpaměť. Nebyly na ní žádné úchyty pro šplhání a měřila nejméně deset metrů. Skrze tuto neprodyšnou bariéru vedly jen čtyři vchody umístěné podle světových stran. Východní brána byla hlavní bránou, tou kterou projeli při jejich prvním pokusu. Západní brána byla jediný ocelový plát, který by neodpálili ani granátem a před severní bránou se neustále střídaly hlídky. Jediná schůdná varianta byla tedy jižní brána, která sloužila pro zásobování. Byla pod proudem a jediné další zabezpečení představoval visací zámek. Právě k této bráně se znovu blížili.

„Ty nési člověk, ale zatracenej stroj!"

„Zastav," sykl Elek a přitiskl se ke zdi. Jeho spolehlivé instinkty hlásily nebezpečí. Mikki se ztěžka opřel vedle něj, vděčný za chvíli odpočinku. Tváře se mu leskly potem.

Elek naklonil hlavu a zaposlouchal se. Neslyšel nic podezřelého, přesto v něm však hlodala myšlenka, že něco není v pořádku a vybízela ho k ostražitosti. Opatrně se táhl podél zdi s rukou na pažbě ukryté zbraně připraven kdykoli ji v mžiku použít. Urazil posledních pár metrů a vyhlédl za zatáčku, za kterou už stála samotná jižní brána. V ten okamžik se jeho podezření potvrdilo.

Velký visací zámek se rozlomený na dvě poloviny válel na betonové silnici a brána byla pootevřená.

„No do háje," ulevil si Elek. Moc dobře věděl, že tohle je hodně špatné znamení. Jeho otec byl zjevně docela paranoidní, co se týče bezpečí a otevřená brána mohla znamenat jediné.

„Jdeme," přikázal polohlasem Mikkimu a aniž by se na něj ohlédl, proběhl bránou.

Na krajinu už padla úplná noc. Elek odhadoval, že se blíží čas půlnoci. Měsíc však osvěcoval všechny objekty bledou září, takže viditelnost byla docela solidní.  Tiše utíkal k otcově domu a ve snaze uniknout pozornosti se co nejvíce ukrýval za množstvím keřů a stromů. Slyšel, jak kus za ním Mikki těžce oddechuje a proklínal ho za hluk, který tropil. Logicky ale dospěl k závěru, že vždycky se mu bude hodit mít někoho v záloze. Obzvlášť když je ten někdo velký jako hora a sílu má za tři chlapy.

Vynořil se na ztemnělé terase a hned věděl, že je na správném místě. Ani nepotřeboval vidět ty otevřené posuvné dveře. V podsvíceném venkovním bazéně s křišťálově průzračnou vodou plavalo tváří dolů nehybné tělo člena ochranky. Voda přízračně šplouchala, jinak vládlo tísnivé ticho.

Elek automaticky vytasil pistoli do pohotovostní polohy a mnohem pomaleji vnikl do domu.

Nacházel se v jídelně, odkud ho dříve toho dne vyvlekli. Poznal jídelní stůl z drahého dřeva a obrysy židlí. Místnost byla prázdná, a tak se v ní nezdržel. Nehlučně jako stín proklouzl dveřmi do vstupní haly. A tam je konečně spatřil.

Lupičů bylo deset. Všichni mužského pohlaví od hlavy až k patě v černém. Přes ramena jim visely samopaly a každý měl za opaskem dvě náhradní pistole. Elek si pojednou se svým ubohým Glockem 19 připadal směšně.

Instinktivně vycítit, že to nejsou obyčejní zloději. Ignorovali veškeré cennosti, co se v místnosti nacházely. Neměli ani žádný pytel nebo tašku, do které by mohli lup umístit. Ne, tohle nebylo vloupání za účelem krádeže. Elek poznal nájemné vrahy, když je měl přímo před očima. Myslí mu prolétl obrázek profesora Hastingse zhrouceného tváří v kaluži krve rozlévající se na jeho vlastním stole a okamžitě se rozhodl pro akci.