Kerberos

Než šlo všechno do háje

„Drahoušku, byla bys tak hodná a podala mi sůl?"

Byla to scénka jako vystřižená z reklamy se šťastnou rodinkou u společné večeře. Majestátní jídelna byla zalita útulným nažloutlým osvětlením a z rádia se tlumeně linula líbivá melodie. Z lahodných pokrmů se ještě kouřilo a všichni stolovníci měli na tvářích široké úsměvy. Co na tom, že Arisin byl falešný?

„Jistě, babičko," odpověděla strojeně milým hláskem jako panenka na klíček, kterou se za poslední týdny stala. Krásná panenka oblečená ve svých nejlepších šatech se zářivým úsměvem. Se vším souhlasí, všechno vykoná a nikdy si nestěžuje. Stephen byl se svou neteří stoprocentně spokojen. V její matce sice tento stav vyvolával jisté znepokojení, ale byla tak ráda, že alespoň jedno z jejich dětí ji má rádo, že se o tom raději ani nezmínila. Lorelei starší si s tím nedělala hlavu a považovala svou vnučku za vzornou mladou dámu.

„Děkuji."

Stephen polkl sousto lososa a napil se ze svého poháru vína. Poté si nadýchaným ubrouskem decentně otřel ústa a usmál se na Arisu.

„Chtěl jsem s tebou mluvit ohledně toho říjnového soudu," pronesl melodicky, „přáli bychom si, abys na něm měla proslov. Jsme rodina a měli bychom vystupovat jednotně. Nemusíš mít strach, už jsem ti jej sepsal a stačí, když se jej naučíš zpaměti. Uděláš to pro mě?"

Dívka k němu vzhlédla a v jejím výrazu se nijak nepromítly emoce. Zůstával na ní ten nicneříkající vlídný úsměv.

„Jistě, strýčku."

„Výborně," pochválil si Stephen a mávl na služebnou, ať mu dolije. Mladá velice pohledná dívčina si pospíšila splnit jeho přání. Nikomu v místnosti neunikl pohled, který jí Stephen věnoval, ani to, jak dívce zrudly tváře a spěšně sklopila oči k zemi ve snaze skrýt svůj blažený úsměv.

Arisa veškeré dění vnímala jen okrajově a pozvedla i svou sklenici k ústům. V tu chvíli si uvědomila, že se z rádia line zcela nová píseň. Byla si jistá, že už ji někde slyšela...

Ta noc, kdy poprvé potkala Crystal. S Elkem vyrazili k Tobbymu. Tenkrát ještě všechno bylo tak, jak má být. O nějakém Kerberu neměli ani zdání. Hastings byl naživu a její největší problém byl, že jim nechtěli schválit společný pokračovací trénink. Přišlo jí to jako dávná minulosti. A najednou nijak nešlo zabránit přívalu vzpomínek.

Stáli u baru a dělili se o vlastnoručně ubaleného jonta. Hudba řvala tak hlasitě, že nebylo slyšet vlastního slova. Byla to poslední písnička před zavíračkou. Jim to ale vůbec nevadilo. Řehtali se na celé kolo, aniž by vlastně věděli, co je tak pobavilo. Cítili se lehcí a bezstarostní jako peříčko unášené větrem. Celý svět kolem nich se podivně houpal, a to je rozesmávalo ještě víc.

„Pojď tancovat!" překřičel Elli hudbu. Tváře měl zrudlé a lesklé potem. Příliš dlouhé vlasy mu divoce poletovaly kolem hlavy. Arise přišel překrásný.

„Vždyť neumíme tancovat!"

„No a?" se smíchem ji vytáhl na přeplněný taneční parket. Obklopila je masa zpocených těl zmítající se v rádoby tanečních pohybech. „To tady nikdo!"

Rozchechtali se ještě víc a nechali své těla unášet se na rytmu melodie. Vůbec jim to nešlo. Vypadali jako dvojice nafukovacích panáků povlávající ve větru, ale to jim nijak neubíralo na náladě. Vyřvávali do hudby text, který slyšeli poprvé. Cítili se uvolněně jako nikdy a přetékali štěstím. Ani zavíračka a ne zrovna přátelský vyhazovač, co za nimi práskl dveřmi a zanechal je venku na temné ulici bičované vytrvalým deštěm, jim nedokázali zhoršit náladu.

Radostně pobíhali po ulicích a tančili mezi kapky deště jako dva uprchlíci z psychiatrické léčebny. Naštěstí ve dvě ráno venku nebyl nikdo, aby je poslal zpět. Sice se nacházeli ve čtvrti s největší kriminalitou v celém městě, ale Arisa se nikdy necítila bezpečněji. Byla s ním a bezmezně mu důvěřovala. 

Nadšeně se na něj otočila, aby mu to všechno pověděla, ale při pohledu do těch ebenových očí okamžitě zapomněla, co vlastně chtěla říct. Elkovi se na tváři zformoval jeho typický pokřivený úsměv a bez varování ji chytl kolem pasu a přehodil přes rameno. Pištěla jako malá holka a nepřestávala se chichotat, když ji zatáhl do tmavé postranní uličky. Jakmile se její chodidla opět střetla s pevnou půdou, přitiskl ji zády na kamennou stěnu a lačně políbil. Ari vpletla prsty do rozcuchaných světlých vlasů a ucítila v nitru žhavý oheň, který nedokázal uhasit ani vytrvalý déšť dopadající na jejich hlavy. Oplatila jeho polibek ještě vášnivěji a jediné na co dokázala myslet bylo, jak moc ho miluje.

„Ariso!"

Do reality ji vrátil vyděšený výkřik její matky. Překvapeně zjistila, že sklenice, kterou svírala, praskla a po předloktí jí stékal pramínek krve z pořezaných prstů.

„Proboha!" vyjekla Lorelei starší, zatímco se její dcera spěšně snažila zastavit krvácení ubrouskem.

„To se stává," mávl Stephen rukou a poslal služebnou pro obvaz.

„Jsi v pořádku, zlatíčko?" zeptala se Lorelei starostlivě a Arisa na ni pohlédla s pořád ještě překvapeným výrazem ve tváři.

„Ano, jsem," vzpamatovala se a rychle nasadila svůj reklamní panenkovský úsměv, „naprosto v pořádku."

Uvnitř se však cítila jako by jí někdo vyrval všechny orgány z těla a vrátil zpřeházené. Bolest z pořezané ruky sotva cítila, ovšem ten druhý druh bolesti ji sžíral zaživa.

Jak jen může žít ve světě bez něj?

Uvědomila si, že všechny pohledy v místnosti se směřují na ni. Svůj úsměv ještě rozšířila.   

No to je teda šťastná rodinka. 

Hele Stephen možná je magor, ale v tý palici nemá jenom piliny. Proč se hnát do krvavé války podobné nějaké brutální vendetě, když stačí získat absolutní převahu v informační válce a nechat širokou veřejnost udělat práci za něj? A kdyby se snad chtěl Cech stavět na odpor, pohrozíme tou upgreadovanou atomovkou, ne? Co si o tom myslíte vy?

Jinak děkuji všem, že dočetli až sem a mějte krásný den!