Kerberos

Sloup kouře I.

Bylo velice brzy nad ránem a v nenápadné budově schované na samém kraji nevelkého městečka se schylovalo ke katastrofě.

Zatím tomu nic nenasvědčovalo. Vzduch voněl pozdním podzimem a ledový vítr tancoval s popadaným listím na liduprázdných ulicích. Zrezivělé lampy vrhaly na chodník nažloutlé kruhy světla. Až na vzácné projetí automobilu, který listí zvířil vysoko do vzduchu, že se mu lepilo na přední sklo, by jeden řekl, že městečko obývá jen tlupa vrabců a toulavých koček. Všichni jeho lidští obyvatelé byli ještě hluboko ponoření do svých snů. Panoval tu ospalý klid třetí hodiny ranní.

A pak se země zatřásla.

Spousta spáčů byla drze vytrhnuta ze snění a zmateně se mátožili k oknům protírajíc si stále ještě slepené oči. A hrstce těch nejrychlejších se poštěstilo spatřit kužel ohnivého světla, který vyšlehl z nedaleké léčebny. Bubínky jim zalehly při obrovské ráně a tlakové vlně. Z výbuchu se vyvalil sloup hustého černého dýmu, který všem zvědavcům zakryl výhled jako tlustá černošedé deka.

Lidé vybíhali na ulici jen v županech s očima přilepenýma na sloupu kouře. Pořvávali na své sousedy dožadujíc se otázek, na které nikdo neznal odpověď. Před pěkným rodinným domkem na hlavní ulici se mladá žena sesunula k zemi. Ihned se k ní seběhla skupina sousedů. Jedna postarší dáma své okolí šeptem informovala, že manžel té mladice měl zrovna dnes večer v léčebně službu. Podobné incidenty se opakovaly po celém městečku. Téměř každý znal nějakého zaměstnance nemocnice. V maloměstech to tak bývá.

Některé manželky propukaly v hysterický pláč, jelikož je špatná předtucha zastihla zcela nepřipravené, jiní lidé stáli s pevně zatnutou čelistí doufajíc, že to vypadá hůř, než to ve skutečnosti je. Děti křečovitě svíraly ruce svých rodičů a s bledými obličejíky se bezustání ptaly, co se stalo? Tahle palčivá otázka trápila každého v městečku.

Co se stalo?

***

Deset minut před výbuchem. Sakra. Sakra!

Elkovi se třásly ruce, když se pokoušel pinetkou otevřít dveře svého vězení. Tak dělej! Do háje, dělej! V zámku to konečně klaplo a chlapec orosený potem vystřelil na chodbu. Měl přesně dvě minuty, než se tu objeví další zdravotník na své pravidelné pochůzce. Vrhl se napřed k Plameňákovým dveřím a pustil se do práce. Šlo mu to ještě hůř než předtím. Přišel si jako dědek s tremorem. Zdolat zámek mu zabralo něco přes minutu. S tichými nadávkami vypustil Plameňáka na chodbu.

„Co to děláš?!" vyštěkl starší muž, „první měl být Kousač!"

„Kurňa!" První chyba. Podělal to. On to podělal. Třes se mu přemístil do celého těla. „Já... já..." Chtělo se mu brečet a vytrhat si všechny vlasy. Vždycky všechno pokazí! A zbývalo necelých osm minut. Nezvládnou to. Podělal to. Je konec.

„Dveře. Dělej!" zasyčel na něj Plameňák a znechuceně si ho prohlížel. Ten kluk před ním vypadal jako hromádka neštěstí. Starší muž věděl, že přesně tohle je požadovaný výsledek léčebny. Chtějí je zlomit. Všechny. A tomu klukovi věnovali speciální péči na příkaz Hastingse. I kdyby se odsud dostal, už navždy si ponese jizvy na těle i na duši. Nikdy se z toho nevyléčí. Pokud před léčebnou nebyl blázen, tady ho z něj udělali.

Chlapec na něj vytřeštěně zíral. Neforemní spací tričko se mu lepilo na kůži, jak byl slitý potem. Zjevně naprosto vypnul. Třásl se od hlavy až k patě. Z tohohle nechtěli udělat blázna, pomyslel si Plameňák pochmurně, ne, z něj chtěli udělat trosku. A téměř to vypadalo, že se jim to povedlo.

„Elliote!" oslovil jej zlostně s narůstající nervozitou. Od schodiště k nim dolehly zvučné kroky.

„No tak, kluku!" zatřásl jím. Chlapec byl však zmražený šokem. Kroky se přibližovaly.

Dvojice na útěku sebou trhla, když jim do očí zasvítil oslňující paprsek baterky.

„Co to...?" začal překvapený zdravotník, ale nedostal šanci větu dokončit. Kolem konsternovaného Plameňáka se mihla bělostná šmouha a vzápětí se ozvalo odporné křupnutí. Muž vytřeštil oči na scénu před sebou.

Zdravotníkovo tělo s tupým žuchnutím dopadlo na linoleum. Už se nepohnul a krk měl ohnutý v krkolomném úhlu. Chlapec stál nad ním. Pokožku měl ještě bledší než obvykle a zběsile oddechoval. Když se s trhnutím obrátil zpět na Plameňáka, muž instinktivně ucouvl. Elliotovy oči byly rozšířené a plála v nich krvežíznivost. Touha po odplatě.

Na Plameňákově tváři se objevil jeho typický široký úsměv. Nepodařilo se jim to. S člověkem před ním bylo sice něco definitivně špatně, ale žádný ztroskotanec to nebyl. Elkova odvaha se vrátila. Ten chvilkový zkrat pominul a vytratil se jako pára nad hrncem.

Bez dalšího prodlévání přiskočil ke Kousačovým dveřím a odemkl je během několika sekund. Kousač se vyhrnul ven jako velká voda a s vyceněnými zuby se rozhlížel kolem. Překvapeně zamrkal, když mu pohled padl na mrtvého zdravotníka.

„Kdo ho...?" začal, ale Elek mu rázně skočil do řeči.

„Ty víš, co máš dělat. Běž!"

Kousač zlostně přimhouřil oči a chřípí se mu roztáhlo. Na vteřinku to vypadalo, že propadne v dalším ze svých agresivních záchvatů, ale pak mu pohled opět sklouzl k mrtvole. Mávnutím kouzelného proutku byl náhle poslušný jako beránek. Krátce přikývl a rozběhl se chodbou pryč.

Vítejte u další kapitoly!

Je to tady. Akce útěk spuštěná, není cesty zpět. Myslíte, že to zvládnou ve zdraví? Jako nechci nic říkat, ale Elek je tak na pomezí tý příčetnosti. (Možná i trochu pod čarou, co si budem :D)

Děkuji za každou zpětnou vazbu!