Kerberos

Aféra s krabičkami I.

„Nikdy jsem..." Crys si zamyšleně poklepávala konečky prstů na bradu a vypadala přitom jako nějaký antický mudrc.

Seděla v tureckém sedu na gauči. Ari se o ní zády opírala s nohama přehozenýma přes opěradlo a co chvíli zívla. Odpoledne strávené s matkou ji dočista vyčerpalo. Ale ačkoli se s tím ostatním nesvěřila, tak dobře se dlouho nebavila. Bylo to zvláštní a kouzelné. Svou matku viděla poprvé a zároveň jí přišlo, že ji zná celé roky. To však její sourozenci opravdu nemuseli vědět.

„Tak dělej," pobídl Crys její bratr a zašklebil se na ni. S Jonathanem seděli na koberci. Andy občas po svém spolubydlícím hodil kradmým pohledem a Jonathan dělal úplně to samé. Když se náhodou jejich pohledy střetly, Jonathan zrudl jako rajské jablíčko a rychle se zadíval do země. To Andymu se po tváři rozlil blažený úsměv. Arisa ty dva pozorovala a taky se nemohla ubránit úsměvu.

V chatě našli i rádio a pár docela obstojných CD, takže teď museli téměř křičet, aby přehlušili hlasité kytarové sólo. Plastové kelímky a láhev s obsahem, který by se jim legálně neměl dostat do ruky, stály připravené na konferenčním stolku.

„No ták, Crys!" protáhla Ari a povzdechla si.

„Zdržuješ!"

„Tak fajn, fajn!" rozhodila rukama v bezbranném gestu, „ehm... nikdy jsem... nikoho nezabila."

„Ježiš, co je to za větu?" protočil Andy očima, „si myslíš, že jsme tady banda sériových vrahů nebo co?"

Odfrkl si a potom vytřeštil oči, když se Arisa natáhla po svém kelímku. Jonathan znervózněl a Crys by se nejraději plácla do čela, co to zas vyvedla.

„Tys...?"

„Tak jasan, budeš moje příští oběť, brácho," zašklebila se Arisa na Andyho a nalila si do pohárku posledních pár kapek čiré tekutiny.

„Jsme na suchu, dámy a pánové!"

„Tak to abys skočila pro další lahev," zabručel Andy.

„Hele, už je docela pozdě a..."

„Neodmlouvej!"

„Já klidně půjdu s tebou," nabídla se Crys.

„Ale prosím tě, pokud tam venku běhá nějakej zločinec, tak to on je před naší Arisou v ohrožení," uchechtl se Andy.

„Ha ha," protočila Ari očima a pracně vstala, „zkuste nevypálit barák, zatím co budu pryč."

„A ty se zkus vrátit jen s další lahví, a ne i lidskou hlavou!" křikl za ní Andy a Jonathan vyprskl smíchy. Crys je oba sjela naštvaným pohledem.

Ari se trochu začínala motat hlava a v duchu si slíbila, že pro dnešek má alkoholu dost. Otráveně vstoupila do první chaty, kde bylo kromě jídelny i skladiště všeho možného. Velice benevolentní Lorelei je nechávala odemčené pro potřeby svých ‚hostů'.

Automaticky šmátrala po spínači a až opožděně si uvědomila, že pod dveřmi září proužek žlutého světla. Ve skladišti už někdo byl. Arisa se zamračila. No, anebo při poslední návštěvě zapomněli zhasnout. To je taky možnost. S přetrvávajícím pocitem mírného znepokojení vzala za kliku a otevřela dveře.

Její první hypotéza byla správná. Nebyla ve skladišti první. Stanula tváří tvář bledému Elliotovi s náručí plnou krabiček. Vypadal provinile jako by ho manželka načapala v posteli s milenkou a... nemocně. Hodně nemocně. Kůži na obličeji měl napnutou, až se divila, že jí nepropíchnou vystouplé lícní kosti, pod kterými zely temné propadliny. Kruhy pod očima připomínaly spíš černé stíny nanesené na špatnou stranu oka a v očích se mu usídlil jakýsi roztržitý, nervní pohled šílence.

„Co tady děláš?" zeptala se a on sebou cukl při zvuku jejího hlasu. Zíral na ni omráčeně jako jelen do reflektorů neúprosně se přibližujícího kamionu.

„Co to je?" bez varování k němu přistoupila blíž, aby si mohla prohlédnou jeho lup. Elek bleskově ucouvnul a Ari by lhala, kdyby tvrdila, že se jí jeho reakce nedotkla.

„To jsou nějaký prášky," konstatovala a znepokojení v ní narůstalo, „ty jsi nemocný nebo co?"

Žádná reakce. Jen pokračoval v upřeném zírání.

„Elku!" měla sto chutí mu vlepit pohlavek, aby ho probrala. Vypadal skoro jako náměsíčný nebo někdo, kdo právě spatřil ducha. Děsilo ji to. „Co to s tebou je?"

Zase nic. Ani jeho typické pokrčení rameny.

„Dej mi to," zamračila se a natáhla ruku.

A konečně se jí dostalo nějaké odpovědi, ale ne takové, jakou by si přála. Mrsknul sebou a prosvištěl kolem ní jako kulka vystřelená z pistole.

„Elliote!" vykřikla a vrhla se za ním, „zastav!"

K jejímu nevýslovnému překvapení opravdu zpomalil a bylo vidět, že váhá. Ari na nic nečekala a skočila po prášcích. Pár krabiček se jí podařilo ukořistit, pár se rozsypalo na zem. Elek ze sebe vyloudil ryk podobný naříkání zraněného nosorožce a přitiskl si zbylé krabičky k sobě jako by to byly jeho vlastní děti.

„Dej to sem!" zasyčela Arisa a znovu vyrazila. Tentokrát však Elliot pohotově uskočil a probodl ji vražedným pohledem.

„Tak hele," založila si ruce v bok, „bereš si toho moc, chápeš? To se chceš předávkovat? Jedna krabička bude stačit, tak neblbni!"

Zavrčel na ni. Opravdu zavrčel jako divoký pes a přikrčil se tisknouc si svůj úlovek ještě pevněji na prsa.

„Nech toho!" vykřikla Ari zoufale a cítila, jak se v ní probouzí obavy a nepříjemné tušení. „Přestaň, slyšíš?! Dej mi ty prášky! Hned!"

Elkův pohublý obličej se změnil v nenávistnou masku. Téměř ho nepoznávala.

„Nasrat," vyprskl a vyběhl ze dveří chaty. Ari za ním konsternovaně hleděla neschopná pohybu. Co se to sakra právě stalo? Snažila si vybavit, kdy Elka viděla naposledy, ale nemohla se rozpomenout. Možná ten den, co sem poprvé dorazili? Ale to už je jak dlouho?

Vykřikla zděšením, když jí na rameni přistála cizí ruka.

„Omlouvám se," Lorelei se na ni smutně usmála, „nechtěla jsem tě vyděsit."

„Já... já," koktala Ari, aniž by věděla, co vlastně chce říct. Šok jí zbavil její obvyklé výřečnosti.

„Viděla jsem to," pokývala její matka pochmurně hlavou, „pojď si se mnou dát kávu."

„Ale ostatní..." vzpomněla si náhle Arisa.

„Řekla bych, že si právě teď potřebuješ s někým promluvit, zlatíčko. Tak pojď."

A já bych řekla, že někomu ta střízlivost moc dlouho nevydržela... Zatímco se nám Elek přetransformovává do divokého zvířátka na chemický pohon, Ari se sbližuje s mamkou a Crys dělá křena. To jsme se to ale dopracovali, že?
V pokračování se můžete těšit na Loreleinu psychologickou poradnu. ;)

Děkuji za přečtení a každá zpětná vazba vítána!