Kerberos

Zlomené srdce a ruce

Jak dny plynuly v srdcích pětice mladých lidí narůstala nervozita.

Jonathan trávil celé dny zavřený mezi čtyřmi bílými stěnami uvažováním, co s ním teď bude. Nemluvil, nejedl, jen tupě zíral do prázdna a vzpomínal na šťastné dny na ostrově. Ničeho nelitoval, ale zoufale se bál dne svého soudu.

Andy dokázal myslet jen na něj, všechno ostatní se mu vykouřilo z hlavy. Netušil, že je možné vytvořit si k někomu takovou citovou vazbu v průběhu jen několika dnů. Nikdy se necítil tak bezmocný, když ze svého úkrytu pozoroval Jonathanovo vězení, kolem kterého se shlukovali ozbrojenci jako hejno můr kolem žárovky. Měl chuť vykřičet svoji frustraci do světa, ale nemohl. Kdyby zabásli i jeho, nepomohlo by to nikomu.

Crys už hezkou řádku nocí probděla a na kruzích pod jejíma očima by se klidně mohla houpat menší opička. Vypadala jako chodící zombie. Obavy o své sourozence jí nenechaly zamhouřit oči ani na minutu.

Arisa své strhané rysy zakrývala tlustou vrstvou make-upu. Stephen jí nakázal, že před kamerami musí vypadat perfektně. Přidělil jí dokonce vlastní kosmetičku. Tak si dívka na obličej přimontovala permanentní úsměv a počítala každou vteřinu. Jednotvárné počítání bylo uklidňující a zcela zaměstnávalo její mysl. Všichni byli spokojení – její strýc, protože měl poslušnou vygumovanou panenku, která opakovala, co se jí řeklo i samotná Ari, protože když na nic nemyslela, nemyslela ani na rudý květ rozlévající se na hrudi člověka, o kterém si až příliš pozdě uvědomila, co pro ni znamená.

Jedině Elek byl jakž takž v normálu. Tedy za posledních pár měsíců ztratil nejméně třetinu své původní váhy, kůži měl nezdravě popelavě šedou a až na ty nepříčetné záchvaty smíchu, či zuřivosti, bolestivé křeče, kdy nemohl pohnout ani malíčkem a občasné vyzvracení celého obsahu žaludku byl zdravý jako rybička. Hluboko v očích se mu opět po dlouhé době rozhořela jiskřička naděje.

Sebevrah byl jeho plánem nadšený a Kousač se toužil dostat ven stejně jako on. Souhlasili se spoluprací. Teď už jen zbývalo čekat na vhodnou příležitost, a právě to čekání Elka ubíjelo. Nikdy nebyl zrovna trpělivý člověk. S každým dnem se zvyšovalo riziko, že soud prošvihne. Elli si bolestivě uvědomoval skutečnost, že jeho geniální strategie má víc děr než síto. I kdyby se mu podařilo dostat se na svobodu, neměl tušení, jak se dostane přes oceán. Naivně řešení tohoto problému odkládal, protože si prostě odmítal přiznat možnost neúspěchu. No a ještě tu byl ten drobný problém se Stephenovým výrokem, že se Elek může kdykoli probudit v pekle. Není se čemu divit, že chlapec byl jak na trní.

„Musíme to udělat dnes," zasyčel na Plameňáka přes vějířek karet.

Jako každé odpoledne seděla celé jejich parta ve společenské místnosti a snažila se nějak zabít čas. Kousač se zjevně snažil cvičit a válel se po zemi v napodobenině kliku. Sebevrah nepřítomně zíral ze zamřížovaného okna.

„Máme jen jednu šanci, nesmíme to uspěchat," šeptl Plameňák a lízl si další kartu z balíčku.

„Čím déle budeme čekat, tím je větší pravděpodobnost prozrazení," odsekl Elek a mrštil na odhazovací balíček sedmičku.

Plameňák si napřed se zamyšleným úsměvem líznul další dvě karty a teprve pak prohlásil:

„Dobře, uděláme to dnes."

Elkovi spadl kámen ze srdce a vděčně se na svého protivníka zazubil. Pohodil své karty na stůl a uchopil do pravačky jednu z nich. Švihem zápěstí vyslal karu do letu jako létající talíř. Strefila Sebevraha do zátylku. Zasažený se poplašeně otočil a Elli mu ústy naznačil jediné slůvko: teď. Sebevrahova tvář se rozjasnila a přikývl. Mezitím Plameňák stačil upoutat Kousačovu pozornost a předat mu stejný vzkaz.

Čtveřice se rozhlédla po zdravotnících, ale ti spolu tlachali za skleněnými dveřmi. Pacientů si vůbec nevšímali. Stačila jim jen krátká chvíle. Sebevrah se poslušně usadil na jednu z židlí a Kousač s Plameňákem mu pevně přidrželi levačku, kterou si loktem zapřel o opěrku. Elek si shrnul vlasy z čela a tázavě pohlédl na sedícího muže očekávajíc souhlas. Sebevrah se tetelil vzrušením a snad až příliš horlivě přikývl. V tu chvíli Elek udeřil.

Dal do té rány veškerou svou sílu koncentrovanou na Sebevrahovo předloktí. Ozvalo se odporné křupnutí a muž zařval bolestí. Do společenské místnosti se nahrnulo hned pět zdravotníků.

„Co tady sakra vyvádíte?!" zařval Tedd, co měl naneštěstí zrovna službu a změřil si je pobouřeným pohledem.

„Moje ruka," zasténal Sebevrah, ale nepodařilo se mu zcela zastřít nadšený výraz. Po tvářích mu stékaly slzy jako hrachy, ovšem Elek měl tušení, že to nebudou jen slzy bolesti, ale i štěstí. Možná měl Plameňák přeci jen pravdu. Možná je smrt to jediné, po čem Sebevrah touží. Magor, pomyslel si, ale místo pohrdání se objevila vděčnost. Ještě že je to takovej magor.

„Jéžiš šmarjá," zabědoval jiný zdravotník při pohledu na paži zkroucenou v nepřirozeném úhlu.

„Vemte ho na ošetřovnu. Hned!" zavelel Tedd a dva z jeho kolegů spěchali splnit jeho rozkaz.

Tedd je před svým odchodem ještě probodl zastrašujícím pohledem, ale pak se i za ním zavřely prosklené dveře. Trojice pacientů v místnosti zase osaměla.

„Tak to bychom měli," zamnul se Elek spokojeně ruce.

„Co se bude dít teď?" vyhrkl Kousač a očka mu jen zářila.

„Teď je řada na tobě, příteli," obrátil se k němu Elek a na tváři se mu usídlil zlověstný úšklebek.

Kousač radostně poskočil na místě a zatleskal.

Naši hrdinové to zvládají všelijak. Tak schválně, v čí kůži byste chtěli být nejméně?

A Elkův master-plán se dal do pohybu! Ošetřovna úspěšně infiltrována, teď už jen zbývá vyhodit to do povětří, aniž by se odpálili taky, pak přeplavat oceán, uběhnout několik maratonů, pobít pár stovek vojáků a ta-dá! Už je u Ari. No to zvládne levou zadní, co říkáte? :D

Děkuji všem, co dočetli až sem!