Kerberos

Hřebík do rakve I.

„Andy, ne!"

Rozběhla se za svým bratrem. Koberec prožraný moly a se skvrnami od bůhvíčeho tlumil dusot jejích chodidel. V chodbě to smrdělo po zkažených vajíčkách.

„To nemůžeš!"

„Musím," odsekl, aniž by na svou sestru pohlédl.

„Prosím, nedělej to," žadonila Crys. Tmavé vlasy jí divoce vlály kolem pobledlého obličeje s temnými kruhy pod očima. Náročné skrývání před zraky Kerbera se na ní značně podepsalo. Rysy měla vždy napnuté a cukla sebou při každém hlasitějším zvuku jako by očekávala, že se na ně v tu ránu vyhrnou černo-rudě odění vojáci.

„Mají Jonathana!" Andy se pobouřeně otočil a tvrdě jí pohlédl do očí. Sbalený batoh mu plandal na jednom rameni a zpoza bundy mu vykukovala pažba pistole. „Copak jsi to neslyšela? Budou ho soudit stejně jako jeho otce. Přitom on nic neudělal! Musím ho odtama dostat."

„To jsi nic nepochopil?" vykřikla Crys zoufale, „přesně tohle chtějí! Dělají to naschvál! Úmyslně všude rozhlásili, že potrestají i Jonathana, protože tě chtějí nalákat do pasti. Jestli se ho pokusíš zachránit, chytí tě a zase dostanou to, co chtějí! Copak nestačí, že mají Ari?"

„Arisa nás zradila."

„Tomu nevěřím. Určitě ji donutili..."

„Odešla s nimi dobrovolně."

Crys odmítavě zavrtěla hlavou. „Ty ji neznáš. Nikdy by nezradila své přátele."

„A ty ji znáš jak dlouho? Měsíc? Dva měsíce?" přimhouřil oči a Crys se na něj zamračila.

„O to teď ale vůbec nejde," zavrčela, „tady jde o tebe a tvůj sebevražedný plán. To ti jednou být zajatcem nestačilo? Chceš si to zopáknout? Tak pro tvoji informaci, teď už tě žádnej Elek zachraňovat nebude, protože je mrtvý! Slyšíš? Mrtvý! Chceš být další na řadě nebo co?!"

„Crys," povzdechl si a konejšivě ji pohladil po vlasech, „nemůžu ho v tom nechat. Ne Jonathana..."

„A co já?" vzlykla a naléhavě mu pohlédla do očí, „to ti už na mě vůbec nezáleží? Není už dostatečně hrozný, že jsem ztratila tátu a sestru? Prosím, Andy, nemůžu přijít i to tebe. Už jednou jsem si myslela, že jsi... že jsi..." Hlas se jí zlomil a po tváři skutálela slza.

Její bratr neřekl ani slovo, jen si ji pevně přitáhl k sobě. Crys mu tiše plakala na rameni a Andyho objetí jí připomínalo ochranou stěnu. Poslední bariéru, která ji dělila od pádu.

„Potřebuju tě," podařilo se jí ze sebe dostat mezi přerývanými vzlyky, „slib mi, že nikam nepůjdeš. Prosím!"

„Slibuju."

Crys se mírně odtáhla a zkoumavě mu pohlédla do očí.

„Opravdu?"

Andy se na ni smutně usmál a něžně jí políbil na čelo.

„Opravdu."

***

Doktorka Rachel Carterová si popotáhla sukni níž a nervózně se zavrtěla na své nové židli. Ten krám přivezli dnes a pro její mohutné pozadí byl velice nedostačující. Zlostně si odfrkla. Stupidní škrty v rozpočtu. Ale pacienti přeci museli dostat nové matrace, proto se její velevážené pozadí s dvěma tituly z Harvardu musí spokojit s touhle nepovedenou napodobeninou křesla z umělé kůže, která se jí nechutně lepila na holá stehna. Jako by těm magorům za mák záleželo, na čem spí! Stejně většina z nich nepozná rozdíl mezi paměťovou matrací áčkové kvality a dřevěnou deskou se zabitými hřebíky!

Na dveře se ozvalo tiché zaklepání a Rachel vyzvala svým rázným hlasem, aby návštěvník vstoupil.

Dovnitř nakoukla hlava vrchní sestřičky.

„Už je tady, paní doktorko."

„Pusťte ho dovnitř," mávla Carterová nevraživě rukou a sestřička pokorně sklopila hlavu.

Bez zaváhání uchopila do ruky pero a předstíraje hluboký zájem se zahleděla do jakýchsi papírů, které vyhrabala z vrchního šuplete. Chtěla mít tu schůzku co nejrychleji z krku. Z toho Stephenova pacienta jí z nějakého důvodu běhal mráz po zádech. Byl tak mladý, a přesto vykonal takové věci... Rachel prostě nesnášela mladistvé delikventy. Bylo to proti přírodě. Mladí si nemají na co stěžovat a nemají právo být duševně nemocní, vždyť je hřeje mládí! Co by za to ona dala, aby jí bylo zase sedmnáct...

Uslyšela, jak mladík vstoupil do její kanceláře.

„Posaď se," prohodila, aniž by odtrhla zrak od lejster. Zavrzání židle jí oznámilo, že dnes se chlapec rozhodl hrát poslušného.

„Vyžádal sis schůzku. O čem jsi se mnou chtěl hovořit?" zeptala se chladně. Pořád mu nevěnovala jediný pohled.

Neodpověděl. Rachel to pořádně znervóznilo. Ticho z jeho strany znělo zlověstně. Automaticky pod deskou stolu nahmatala tlačítko na přivolání pomoci a trochu ji uklidnil fakt, že ho může kdykoli zmáčknout a do kanceláře se nahrne celá legie zdravotníků. Jenže Elliot pořád mlčel, až to Carterové nedalo a zvedla k němu oči.

Vítejte u další kapitoly!

Mrkli jsme se, jak to chodí na straně Cechu. Andy si chce hrát na super-hrdinu a Elek má zase něco za lubem. No z toho kouká velký špatný, přátelé...

Co myslíte, dodrží Andy svůj slib? A o co se to ten Elliot zase pokouší?

Užívejte léta!