Kerberos

Prolog

Bylo to jako by se topila. Hrdlo měla sevřené a nedokázala se nadechnout. Celý svět se změnil v jedno velké zrcadlo, které se najednou s ohlušující ránou roztříštilo na milion kousků. Přinejmenším její srdce se rozštěpilo na střípky menší než atomy jádra. Její vesmír explodoval jako kdysi dávno kosmos podle teorie velkého třesku. Dosavadní život se obrátil v prach.

Jsi prach a v prach se obrátíš.

Těla byla spálena. Urny jí připomínaly poháry smrti. Mramor černější než smrt. Obřad byl krátký a jen pro intimní skupinu nejbližších. Crystal tam stála sama. Po obou stranách osobní strážci. Přišla si jako vzácný předmět převážený z jednoho trezoru do druhého. Nebyla člověk, jen otupělá věc. Žal tak bezbřehý, že jeho následky už nikdy nejdou napravit.

Před pár dny byla jedna z nejšťastnějších patnáctiletých dívek v celých Státech. Jak by ne, žila v třípatrové vile s vlastním kinem, bazénem a vířivkou. Navštěvovala nejdražší soukromou střední, co se dala sehnat a byla definicí slov ‚populární holka'. Co na tom, že je její matka opustila. Beztak ani nevěděla, jak vypadá. Otec ji bezvýhradně miloval a její starší bratr by za ni strčil ruku do ohně. Milovala svoji rodinu více než všechen luxus světa.

Je zajímavé, jak se vám může celý váš svět obrátit vzhůru nohama během pár minut. Crystal právě rozdávala po třídě pozvánky na její večírek na oslavu konce školního roku, když se ve dveřích objevil ředitel za zády s dvojicí statných mužů v černých oblecích a zavolal si ji na chodbu.

„Váš otec a bratr jsou mrtví, musíte jít s námi."

Jediná věta, která rozmetala její život jako nálož dynamitu. Spousta otázek a jen nedostatečné odpovědi.

Tvrdili jí, že za všechno mohla kluzká silnice. Že její otec nezvládl řízení a vůz spadl ze silnice do řeky. Řidič i spolujezdec se utopili. Crystal tomu ani za mák nevěřila. Její otec byl fanoušek do aut a excelentní řidič, který měl za sebou mnoho kilometrů na mnohem záludnějším terénu, než je mokrá silnice. Bylo zhola nemožné, aby ‚nezvládl řízení'. Crystal měla zlou předtuchu o tom, co se její rodině doopravdy stalo.

Věděla, že je otec důležitý člověk. Nikdy s ní nemluvil o tom, co dělá, ale mělo to co do činění s armádou. Oba muži v černém pracovali pro něj. Crystal je viděla už dříve vycházet z otcovy pracovny nebo ho doprovázet, když odcházel za prací. Dvě nemluvné černé siluety za jeho zády. Jelikož se jí nikdy nepředstavili, dívka si je v duchu pojmenovala jako Velký robot a Malý robot podle výškového rozdílu. Od okamžiku, kdy Velký robot pronesl tu osudnou větu, oba strážci ji nespouštěli z očí. Zavezli ji domů v autě se začerněnými skly a sebrali veškerou technologii. Crystal byla uvězněná ve vlastním domě naprosto samotná, jen se svým zármutkem a palčivými vzpomínkami. 

Nemohla spát. Pokaždé, když zavřela oči, viděla auto mizící v bezedných hlubinách a bledé obličeje s výrazem naprostého zoufalství bušící do okýnek, marně svádějící boj s tíhou vody. Roboti s ní mluvili jen když to bylo nezbytně nutné a z lidské Crystal se stávala věc. Počáteční záchvaty pláče, hysterie a křiku přešly v otupělou netečnost. Na samotném pohřbu už nedokázala uronit jedinou slzu. Jako by doživotní zásoby emocí už vyčerpala. Cítila se prázdná a necitelná jako kámen na říčním dnu.

Už ani neprotestovala, když jí roboti oznámili, že ji převezou do nového domova. Bylo jí jedno, co s ní bude. Na ničem jí už nezáleželo. Její rodina byla mrtvá a Crystal uvnitř zemřela s nimi.

Vítejte u mého nového příběhu!

Děkuji ti, čtenáři, že jsi zabrousil zrovna do tohoto amatérského dílka a doufám, že se zdržíš co nejdéle. Za každou zpětnou vazbu budu velmi vděčná!