Život countryhumans

Bum?🤷‍♂️

Pohled: 🇰🇿

Šli jsme z Beli do lesa se projít. Šli jsem na naše oblíbené místo, kam jsme chodili i s ostatníma sourozencema už od mala. Ano to byla doba ještě za našeho otce Sověta. Rád na něho vzpomínám a ostatní taky. Obětoval pro nás toho tolik. Škoda, že nám neřekl jméno naší matky. Zajímalo by mě jaké bylo.

🇧🇾: Nad čím přemýšlíš bratříčku?

🇰🇿: Nad naší mámou...

🇧🇾: Oh um...aha

🇰🇿: Víš zajímalo by mě jaké měla jméno...

🇧🇾: Ano to mě taky...

Po chvilce jsem sešli do malého údolíčka podle kterého vedl malý  potůček. Šli jsme jim a po chvilce jsme došli ke starému napůlzbořenému řopíku. Na něm jsem se hodněvyřádili. Vylétl jsem na něj a rozhlédl se kolem sebe. Tenhle řopík mám rád, protože je z něj nádherný výhled a jdou z něho vidět další řopíky. Jen musíte mít dobrý zrak, protože jsou těžko viditelné, ale jelikož to tu už dobře znám tak je najdu rychle a snadno.

🇧🇾: Brácha pomůžeš mi prosím?

Řekla Beli, když se snažila vyškrábat nahoru.

🇰🇿: Jo počkej.

Vytáhl jsem ji a ona si oddechla. Sedl jsem si vedle ní a na chvilku zavřel oči.

Poslouchal jsem ptáky, jak si prospěvují svoje obvyklé písničky a stejně tak i ten malý potůček, který si bublal někde za řopíkem. Pírka se mi lehce třepotala pod lehkým vankem větru, který probudil chladně údolím.
Bylo to příjemné otevřel jsem oči a pozoroval modravou oblohu nademnou, která prosvítala mezi lstnatými stromy a mraky.

🇧🇾: Kazi? Co si myslíš o Mongolsku?

🇰🇿: Mongolsku? Umm....no..ani nevím.

Podívala se na mě z jedním nadzvednutým obočím.

🇧🇾: Já vím že se ti líbí.

🇰🇿: Co? ne! Já..jen..je možná..trochu roztomilá.

🇧🇾: Ha! já to věděla.

Takhle jsme si tam povídali ještě hodně dlouho a pak když už jsme se začali trochu nudit tak jsme šli dál. Vyšli jsme z údolíčka a pak z lesa ven na louky, které jsem už dobře znal stějně tak i Beli. Jen jsem měl divný pocit. Ohlédnul jsem se a zahlédl, jak se něco černého mihlo v lese.

🇧🇾: Brrr..to fučí.

🇰🇿: To jo...

🇰🇿: Tak pospěš Beli ještě chci dojít k tomu hornímu řopíku než bude oběd.

Zasmál jsem se a rozběhl se po louce, která byla mírně do kopce.

🇧🇾: To se ti řekne. Ty máš aspoň křídla.

🇰🇿: To jo.

Roztáhnul jsem svoje křídla a vzlétnul k neby. Jenže to byla velká chyba.

🇧🇾: Kazi! Dávej bacha!

Zafučel velmy silný vítr a já stratil kontrolu nad svými křídly. Převrátil jsem se na záda a sletěl z oblohy.

🇧🇾: KAZI!

Nestihl jsem se obrátit spátyk... Najednou jsem měl před očima černo.

Pohled: 🇧🇾

Ozvalo se hlasité zadunění a po něm slabé křupnutí. Zděsila jsem se a ihned jsem běžela k němu. Když jsem však k němu doběhla tak jsem se zděsila ještě víc. Jeho křídlo bylo až neobvyklé skroucené na opačnou stranu než by mělo být. Převalila jsem ho na záda a začal skoro až řvát.

🇧🇾: KAZI! KAZI! Kazi prosím řekni něco! Prosím!

Třásla jsem s ním, jak jsem mohla, ale neodpověděl.
Do očí se mi začali hrnout slzy. Začala jsem panikařit a nevěděla, co mám dělat.

Pak mě napadlo, že zavolám Ukri.
Vytáhla jsem mobil a vytočila její číslo. Naštěstí tu signál je, ale nějaká silnice nebo město či vesnice. Ne. Široko daleko tu nikde nic není až a louky a lesy.

🇧🇾: No tak Ukri...zvedni to.

Říkala jsem si sama pro sebe nervózdně.

Z mobilu: Volaný účastník se nehlásí....opakujte prosím......

Dál už jsem to neposlouchala. Típla jsem to a zavolala ji znova a když už jsem volala snad po 6 tak jsem to vzdala a zavolala Rusku.

🇷🇺: Да?

🇧🇾: Díky bohu Rusko prosím pomoc mi Kazi sletěl z oblohy!

🇷🇺: Cože!?

🇧🇾: Vůbec nereaguje je asi v bezvědomí a má zlomené křídlo.

🇷🇺: To snad né kde jste?

🇧🇾: No na té horní louce tam jak jsme chodili jako malý.

🇷🇺: Dobře hned tam budu.

Típl to a já se trochu uklidnila. Sedla jsem si vedle Kaziho a doufala, že je v pořádku.

🇧🇾: Prosím pospěš si bráško.