Život countryhumans

Začátek konce

🇺🇸: Víš kolik je?

🇷🇺: ....

🇺🇸: Jdeš pozdě.

🇷🇺: Promiň baby~ trochu jsem se zakecal.

🇺🇸: Trochu. Však jsou 4 hodiny! Teď můžu jít na potr-

Chytil jsem ho za ruku a tu mu lehce políbil. Pak jsem se na něj s úsměvem podíval. Strhl pohled do boku a lehce se začal červenat.

🇺🇸: Něžným polibkem to jen tak nespravíš Rusko.

Zabručel potichu. Přišel jsem k němu blíž a přitiskl ho na zeď tak, abych mu nezmáčkl břicho. Dal jsem mu ruce nad hlavu a naklonil se nad něj. Už dlouho jsem ho nelíbal na krčku a dost mi chybí ty jeho slastné vzdychy. Začal jsem mu lehce pusinkovat krček. Chvíli se ty vzdychy snažil zadržovat, ale když jsem přitlačil a lehce ho kousl tak už začal vzdychat.

🇺🇸: Ah! R-rus...

Udělal jsem mu cucflek na krčku a chtěl pokračovat, ale on mě zastavil.

🇺🇸: Jsi..opilej....Rusko..prosím.

Pustil jsem mu ruce a podíval se mu do obličeje. Byl rudý, jak rajče a rukama si zakrývala cucfleky, které jsem mu před chvilkou udělal.

🇷🇺: Nebyl bys těhotnej tak bych tě svléknul a pokousal.

On se usmál, otočil se ke mě zády a odešel někam do tmy místnosti. Šel jsem za ním, ale moje oči nebyli zvyklé na tmu, takže jsem furt o něco zakopával.

🇺🇸: To jseš tak opilej?

🇷🇺: ...

Chytil mě za ruku a trochu mě podepřel, abych furt nepadal. Odvedl mě nahoru a tam už jsem to zvládnul sám.

Ráno

Probudil jsem se zase sám v prázdné posteli. Posadil jsem se na okraj postele a chytil se za hlavu. Snažil jsem se nemyslet na tu bolest jenže to nešlo. Vstal jsem a dokolíbal se dolů po schodech do kuchyně. Jako vždy už, tam Aме dělal snídani. Posadil jsem se ke stolu a potichu zaskučel bolestí.

🇺🇸: Kocovina?

🇷🇺: Да.

Dal jídlo na talíř a oba jsme se pustili do jídla.

                       *Time skip*

Pohled: 🇺🇸

Myl jsem nádobí, jako obvykle a přemýšlel nad různými věcmi, když v tom mě chytila strašná bolest v břiše. Vykřikl jsem a upustil talíř na zem, který se následně rozbil o podlahu. Ve dveřích se hned objevil Rusko. Rychle přiběhl ke mně a vzal mě do náruče. Přišel do obýváku a položil mě opatrně na gauč.

🇷🇺: Už zase?

🇺🇸: A-ano

Oči se mi zaplnili slzy. Ta bolest byla už k nevydržení. Objal jsem Rusko a pevně ho zmáčkl. On mi položil ruku na záda a utěšoval mě. Začal jsem doufat, že už tohle nepotrvá dlouho.

O tři měsíce později

Seděl jsem v kuchyni a popíjel čaj. Koukal jsem z okna a přemýšlel nad jménem. Už jen dva týdny.... jen dva...
Zachvěl jsem se a šahnul si na břicho. To dítě cítí, že mám strach.

🇷🇺: Máš strach?

Trochu jsem nadskočil myslel jsem, že Rusko už spí.

🇺🇸: A-ano...