Nice to meet ya (Niall Horan FF)

This Town

„Ahoj, tak jaký byl let?"

„Příšerný, zase za mnou sedělo nějaké dítě, co kopalo celou cestu do sedačky. Já nevím, proč se mi tohle pořád děje. Už tak mám z létání bobky a teď abych se ještě bála, že mi někdo vykopne sedačku..." Postěžovala jsem si hned na začátek. Podívala jsem se na tátu, který se na mě šklebil.

„Promiň, ahoj." Objala jsem ho a nechala si od něj vzít kufry.

„Tak jak dlouho tentokrát zůstáváš?" Zeptal se.

„Nooo ještě nevím." Lež.

„Kufrů máš teda požehnaně, to asi bude na pár týdnů, co?"

„Jo, na pár týdnů." Další lež. Nemůžu mu přece jen tak vpálit do obličeje, že mám v plánu se přivtěřit na dobro. Nebo spíš, na dobu, než si najdu práci a svoje vlastní bydlení. A s mým štěstím to může trvat pěkně dlouho.

„Akorát, jestli ti to nevadí, já mám dneska něco na práci a Penny má odpolední, takže přijde až v noci, takže tady budeš muset být sama."

„Jo, v pohodě. Stejně jsem chtěla jít k Jackovi. Přece jen, už je to skoro půl roku, co jsem tady nebyla a chci mu ukázat nějaké nové písničky."

„Jasně," usmál se táta: „třeba bude mít dnes volno a nechá tě je hned zahrát."

„To určitě." Zamumlala jsem.

„Cože?" Zakřičel na mě taťka z kuchyně.

„To nic!"

„Poslouchej, já už teda musím jít. Kdybys měla hlad, tak v lednici je ještě nějaké jídlo od oběda, nebo si klidně něco uvař. Kdyby se ti nechtělo, tady máš peníze na pizzu." Vtiskl mi do ruky pár bankovek a uháněl ke dveřím.

 Ani jsem nestihla odpovědět a už se ozvalo jen „čau" a bouchnutí dveří. 

Abych to uvedla na pravou míru. Jack není žádný kluk, se kterým prožívám romantické dobrodružství na dálku. 

Jack je vlastně „U Jacka" a je to hudební klub, kde každý den hrají amatérští hudebníci a doufají, že kolem náhodou projde nějaký slavný producent nebo hledač talentů. 

To určitě. 

Klub je pojmenovaný po majiteli, Jackovi. 

Jak nečekané. 

Je asi stejně starý jako můj táta a je to neskutečně milý a obětavý člověk. 

Má jen jeden háček. 

Nemá absolutně hudební vkus. 

Interpreti, které vybírá, jsou příšerní, opravdu. A Každým rokem je to horší a horší. Pomalu tam nechtějí chodit ani normální lidi, natož hledači talentů. 

Klub přežívá jen z tržeb nasolených zákazníků, kteří většinou přichází až po půl noci a je jim úplně jedno, co pijí a kde jsou, natož co poslouchají.

Už bylo dost pozdě, a tak jsem se převlékla, vzala peníze od táty a namířila si to k Jackovi. 

Ještě předtím jsem se ale stavila k Nando's. Po tom úporném letu mi dost vyhládlo. 

Když jsem vešla dovnitř, bylo tam téměř liduprázdno, takže jsem se těšila, že nebudu muset čekat dlouho. Neuběhla ale snad ani minuta a najednou se dovnitř nahrnulo tak 50 lidí a všichni cosi pořvávali.

Zůstala jsem v šoku. 

Tak v školu, že jsem si ani nevšimla, že už jsem na řadě. 

Bála jsem se, že je venku nějaký teroristický útok nebo tak něco. Probral mě až hlas obsluhy:

„Snad taky nejste fanynka." Trhavým pohledem jsem otočila hlavu směrem, odkud jsem hlas slyšela.

„Cože?!" Musela jsem vypadat pěkně vyděšeně.

„No, já jen, že už tady na Vás mluvím dvě minuty a vy vypadáte pěkně mimo."

„Promiňte já jen nějak nechápu co se tady děje." Vykoktala jsem ze sebe.

„Ále, to se tady stává poměrně často. Já si sice nedokážu zapamatovat jeho jméno, ale chodí tady pořád. Celkem příjemný týpek, akorát se nedokáže zbavit těch fanynek. Prý je i celkem slavný, já jen takovou hudbu neposlouchám. Ale vy ho určitě znáte, kdybych si jen tak vzpomněl jak se jmenuje.." Začal vykládat.

„Na tom nezáleží, mohla bych si prosím objednat? Ráda bych odsud už vypadla." Řekla jsem prosebně. Z toho hluku už mě začala bolet hlava.

„Jistě." Usmál se na mě. „Takže, co to bude?"

________________________________________________________________________________

-Tato kapitola má 636 slov-