Nice to meet ya (Niall Horan FF)

Loved you first

Ten polibek mohl trvat pár sekund, nebo klidně i pár minut. Ztratila jsem pojem o čase a nemyslela jsem na nic jiného, než na Harryho rty a naše proplétající se jazyky. Rukami jsem mu prohrabávala vlasy a on mě hladil na krku, pažích, bocích a všude možně. Zrovna mě položil pod něj na sedačku, když mi zazvonil mobil. Rychle jsem sebou trhla a posadila se zpátky. Podívala jsem se na mobil a pak na Harryho, který se taky posadil a díval se na mě.

„P-promiň." Vykoktala jsem ze sebe a mobil vzala. Zvedla jsem se z gauče a popošla kousek dál od Harryho. Byla to Emily a chtěla vědět, kde jsem a jestli se vrátím. Celá jsem se třásla, a byla jsem v šoku z toho, co se právě stalo, a tak jsem zvolila tu nejzbabělejší cestu, jak se z téhle situace dostat – utéct. Položila jsem hovor a došoupala se zpátky k Harrymu.

„Kdo to byl?" Otočil se na mě.

„Emily. Musím jet domů, prý mě nutně potřebuje." Zalhala jsem.

„Aha, a je všechno v pořádku?" Vstal a kousek ke mně popošel.

„J-jo. Všechno dobrý, akorát musím už jet." Couvla jsem.

„Ann..." Harry mě chytl za ruku. „Počkej, já-..." Chtěl něco říct, ale nenechala jsem ho. Vytrhla jsem se mu ze sevření a otočila se k němu zády.

„Už musím opravdu jít, Harry, ať stihnu metro." Utíkala jsem nahoru pro věci. Harry se vydal za mnou.

„Neblázni, přece tě nepustím metrem v tuhle hodinu. Aspoň zavolám Percymu." Stál uprostřed schodiště, vzala jsem si kabelku a zase cupitala dolů.

„Harry, já-..." Zastavila jsem se u něj. Opět mě chytl za ruce.

„Trvám na tom." Podíval se mi do očí, ale já jsem uhla pohledem. Prostě jsem nemohla. Přestala jsem absolutně všechno chápat a nemohla jsem se v sobě vyznat. Nevěděla jsem, jestli to byla chyba, nebo ne, ale věděla jsem, že se to prostě nemělo stát. Ne teď. V duchu jsem děkovala Emily, že mi zavolala, protože si živě dovedu představit, kam až by to došlo, kdyby nás nevyrušilo moje vyzvánění...

„Fajn." Povzdychla jsem si a pokračovala v cestě. Percy přijel asi do 10ti minut, ale pro mě to bylo spíš jako hodina. Seděli jsme na zahradě u bazénu a ani jeden se neodvážil říct ani slovo.

„Nemám jet s tebou?" Zeptal se Harry, když už jsme viděli světla auta z dálky.

„N-ne. To nebude potřeba, ale děkuju." Vykouzlila jsem nucený úsměv, ale do očí jsem se mu pořád nedokázala podívat. Šel se mnou k autu, pozdravil Percyho a rozloučil se se mnou.

„Tak ahoj." Řekl, a letmo se dotkl mé ruky, přičemž se konečně střetly naše pohledy.

„Ahoj." Odpověděla jsem, načež za mnou zabouchl dveře. Sakra!

********************************************************************************************************

Pohled Harryho:

„Sakra!" Zaklel jsem nahlas a bouchl pěstí o stěnu, když Annie odjela. Takhle to dopadnout nemělo. Annie mi padla do oka hned od začátku. Od začátku se mi líbila a od začátku jsem věděl, že si budeme rozumět. Ale byla Nialla, a nikdy by mě nenapadlo, že bych k ní mohl cítit něco víc... Nechtěl jsem nikomu ublížit. Ani Annie, ani Niallovi, ale prostě jsem si nemohl pomoct. Myslím, že to začalo na té afterparty, když se mnou začala ze srandy flirtovat. Chtěl jsem si od ní dát větší odstup, cítil jsem to už ten večer, ale prostě to nešlo. Začali jsme se sbližovat a já, ač jsem si to nechtěl ani za nic připouštět, jsem na ní začal být závislý. Užíralo mě to. Snažil jsem se s tím bojovat, hlavně aby nepoznala, že pro ni mám slabost. Aby mě pořád brala jako kamaráda. Tolikrát jsem si chtěl promluvit s Niallem a pomoct jim, aby si to mezi sebou vyřešili. Byli by spolu a mě by ty city k Annie přešly dřív, než by se vůbec stihly více rozvinout. Jenže Niall mi nebral telefony a neodpovídal na žádné zprávy. Prostě mě úplně odřízl. Kdyby to neudělal, možná by to dopadlo všechno úplně jinak. Sedl jsem si na gauč a složil hlavu do dlaní. Hlavou mi běžely myšlenky, všechny momenty, které jsem s Annie prožil, a prostě jsem nemohl přestat myslet na to, jak je úžasná. Jak se směje každé blbosti, jak se stydí za své tělo, i když nemá ani nejmenší důvod, jak se červená, když jí někdo uvede do rozpaků, její smysl pro humor a sarkasmus... Musel jsem se pousmát. To všechno mě na ní přitahuje. Je jiná než ostatní holky a Niall to poznal. A měl to štěstí, že to poznal dřív než já. A teď to štěstí chce zahodit.

„Bože, Nialle, kdyby mi na tobě tak nezáleželo..." Řekl jsem do vzduchu a podíval se na naši společnou fotku, která visela na stěně. Potom jsem opět složil hlavu do dlaní. Vím, že jsem ji neměl líbat. Zamotal jsem jí hlavu ještě víc, než ji měla doteď. Jenže jsem to tak cítil, a v tu chvíli mi přišlo, že to cítí taky. Dokud jí nezazvonil ten mobil. Najednou mi začaly téct slzy z očí. Rychle jsem je utřel, kdyby mě náhodou někdo viděl, i když to bylo téměř nemožné. Hned mi to připomnělo, jak se mi smála, když jsem brečel u ní doma... Opět jsem se trochu pousmál. Bože, nejradši bych za ní okamžitě jel a všechno jí řekl, všechno, co k ní cítím. Ale před očima jsem měl neustále fotku mě a Nialla. Tohle mu nemůžu udělat. Vím, jak moc ji má rád. Jen doufám, že alespoň stejně, jako já. Zhluboka jsem se nadechl a nalil si sklenici vína. Párkrát jsem se napil a potom vytočil Liamovo číslo.

„Harry?" Ozvalo se téměř okamžitě. „Je všechno v pořádku? Je skoro půl noc."

„Liame, prosím tě, něco po tobě potřebuju. Celkem to spěchá, ale nemůžu to řešit po telefonu." Odpověděl jsem mu.

„Mám přijet? Ale já jsem teď u Emily..." Trochu jsem se zarazil, když řekl, že je s Emily po tom, co mi řekla Annie.

„Vem ji s sebou." Řekl jsem, a napil se vína.

„A jsi si jistý, že to nepočká do rána?" Ozvalo se po delší odmlce, ale v pozadí šel slyšet Emilyn hlas.

„Prosím." Řekl jsem skoro zoufalým tónem. „Nemohl bych spát."

„No dobře. Tak my se oblečem a přijedem." Rozhodl nakonec a já jsem si oddychl. Takhle to dál prostě nejde...