Nice to meet ya (Niall Horan FF)

Heart attack

Hbitě jsem se zvedla ze židle a všem přítomným věnovala zmatený pohled.

„Omluvte mě." Vysoukala jsem ze sebe ještě zmateněji. Těkala jsem očima po místnosti v naději, že Niall bude někde poblíž. Když jsem usoudila, že to tak není, začala jsem se vzdalovat. Celé to nemohlo trvat déle než 10 sekund. V tu chvíli jsem měla úplné prázdno v hlavě. Myslela jsem jen na to, že ho musím najít a promluvit si. Nechápala jsem, co to do mě vjelo, přece to mohlo počkat, mohla jsem si s ním promluvit jindy. Ale něco ve mně to chtělo hned teď. Pravděpodobně alkohol. Neskutečně mě bolely nohy. Každý krok, každé došlápnutí pro mě bylo horší a horší. A nebylo to jen tíhou mé váhy, kterou musela nést ta malá plocha podpatku, ale už se mi začaly dělat i puchýře. 

Jako první jsem se dobelhala k tanečním prostorům, jelikož vím, jak moc rád Niall tančí. Nad vzpomínkou, jak spolu tančíme opilí na oslavě Cary jsem se pousmála. Minula jsem několik známých osobností, ze kterých bych normálně byla celkem na větvi, ale přímo v ten moment jsem na ně ani nepomyslela. Nemohla jsem se zastavit, na to nebyl čas. Rozhlížela jsem se kolem sebe a i přesto, že v místnosti nebylo moc světla, jsem usoudila, že se tady nenachází. 

Nakoukla jsem k baru, ale tam jsem ho taky nespatřila. Smiřovala jsem se s tím, že budu muset jít po schodech nahoru a hledat ho v některém z pokojů. Snad to Liamovi nebude vadit. Pomyslela jsem si, ale sama sobě jsem tuhle myšlenku hned vyvrátila, když jsem si uvědomila, jak hodný a milý na mě od začátku je. Došlápla jsem na první schod.

„Auu!" Zaúpěla jsem tak nahlas, až jsem se radši porozhlédla, jestli mě někdo náhodou neslyšel. Naštěstí si všichni hleděli svého. Chtěla jsem pokračovat, ale při došlápnutí na další schod jsem to vzdala. Tak takhle to nepůjde. Řekla jsem si v duchu a svoje úžasné botičky si sundala. Představovala jsem si, jak vtipné to asi bude, až mě takhle uvidí Niall. Už jsem slyšela tu jeho poznámku typu: „Popelka zase nemá střevíčky?" 

Vybíhala jsem schody a u toho se culila. Možná by to mohlo uvolnit atmosféru. Polemizovala jsem sama se sebou. Nahoře bylo spoustu pokojů. První jsem zkontrolovala ten, ve kterém jsme se ještě před chvíli bavili hraním beer pongu. Vypadal v totožném stavu s tím, v jakém jsme ho tady nechali, než jsme odešli. 

Postupně jsem nahlížela do dalších a dalších místností. Zjistila jsem dokonce, že Liam má obrovský balkon s výhledem na město. Stálo tam pár lidí, ale ani stopa po zpěváčkovi. 

Prošla jsem úplně všechno; kuchyň, asi 3 obýváky, zkušebnu, posilovnu, hernu.. Ale moudřejší jsem nebyla. Jakoby se po Niallovi slehla zem. 

Začala jsem propadat zoufalství. 

Věděla jsem, že na usmiřování nebude vhodnější doba než právě teď. Věděla jsem, že to za úplného střízliva nedokážu. Co když je pozdě? Co když prostě odjel? Hlavou se mi honily ty nejhorší možné scénáře. 

Zbývalo už jen jedno místo, kde by mohl být. A tak trochu jsem litovala, že jsem tam nezamířila hned. Opatrně jsem seběhla schody a vzala to kolem baru. Barman zrovna položil na stůl whiskey. Když jsem uviděla, kdo si ji objednal, rychle jsem se tam vecpala a panáka si přivlastnila.

„S dovolením." Usmála jsem se na vysmátého zrzka a rychle to do sebe kopla. „Děkuji." Dodala jsem ještě a věnovala mu ironické mrknutí. Edovi prvně ztuhnul úsměv, ale pak se začal smát ještě víc. 

To už jsem si to ale kráčela přímo na osvícenou zahradu. Uslyšela jsem za sebou volání svého jména - nejsem si ale jistá, kdo to byl. Možná Harry nebo Liam, byl tam obrovský hluk. Ale úplně jsem to ignorovala a sebevědomě jsem kráčela dál, ačkoli jsem se sebevědomě vůbec necítila. 

S každým přibližujícím krokem jsem byla čím dál tím víc bez sebe. Neměla jsem připravenou žádnou řeč, neměla jsem tušení, co mu řeknu, až ho uvidím, ale byla jsem si skoro jistá, že tam bude. 

Srdce mi bilo jako o závod. Ještě před vchodem jsem se zhluboka nadechla a nejistě překročila práh. Rozhlížela jsem se kolem sebe.

 Venku bylo spoustu lidí. Seděli na lavičkách nebo jenom stáli se skleničkami vína a povídali si. Zahrada byla opravdu obrovská, a proto mi chvíli trvalo, než jsem se vůbec zorientovala. Se zatajeným dechem jsem procházela všechny kouty a pak jsem ho z dálky spatřila. Jako většina přítomných měl v ruce sklenici vína a bavil se s nějakou slečnou. Radostně jsem mu zamávala, ale stál ke mně bokem, a tak si toho nevšiml. 

Chtěla jsem na něj zavolat, ale to, co jsem v tu chvíli uviděla mi vzalo všechen hlas z hrdla. Popošla jsem kousek blíž, abych se ujistila, jestli je to opravdu Niall a jestli jsem si ho s někým nespletla. Nespletla.

„No to si snad děláš.." Vyjelo mi automaticky z pusy, když jsem se stala svědkem něčeho, co by v životě nechtěl nikdo zažít. Ta „slečna", se kterou se tak vesele vybavoval, mu věnovala vášnivý polibek. Nebo snad on ji? Zakryla jsem si ústa rukou a cítila jsem, jak se mi valí slzy do očí. Niall se od dotyčné osoby rychle odtrhl a podíval se mým směrem.

„Annie!" Zvolal a vydal se směrem ke mně. „Slečně" jsem nevěnovala jediný pohled. 

Začala jsem couvat. V mých očích bylo spoustu bolesti a výčitek. Až jsem se divila, kolik si toho člověk k jiné osobě za pár strávených dní dokáže vybudovat. A já jsem si opravdu začínala myslet, že to skončí dobře.

„Nech mě na pokoji.." Zamumlala jsem, s rukou ještě stále zakrytou ústa a věnovala jsem mu ten nejvyčítavější pohled, který jsem dokázala. Pořád se ke mně přibližoval a já jsem pořád couvala a snažila se zadržet slzy.

„Annie, nic se nestalo. Já ti to vysvětlím.." Natáhl ke mně ruku, ale já jsem ucukla. Už jsem cítila, jak se mi slzy začínají linout po tváři. Rychle jsem se otočila a utíkala pryč od něj. Slyšela jsem, jak za mnou volá. Klusem jsem se vzdalovala a pořád tomu nějak nevěřila. Ještě jednou jsem se podíval na tu „spoušť" za mnou. 

Rychlým krokem se ke mně přibližoval, tak jsem se rozhodla ještě víc zrychlit, jenže v tu chvíli jsem do někoho narazila. Neohrabaně jsem se podívala na vysokou postavu, která se nade mnou skláněla.

„Annie!" Tmavovlasý sympaťák s chraplákem mě chytl za paže, aby mě zabrzdil, a podíval se přímo do mých uslzených očí. „Co se stalo?" Zeptal se nechápavě.

„Teď ne, Harry." Řekla jsem mezi vzlyky a vysmykla se mu ze sevření.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Tato kapitola má 1083 slov-