Nice to meet ya (Niall Horan FF)

Dear Patience

Před domem ležely svíčky ve tvaru srdíčka a obrovský plyšový medvěd. 

Chvíli jsem jen tak nehybně stála a pak jsem se k nim rozčileně vydala. To už si snad dělá srandu. Problesklo mi hlavou. 

Nejvíc mě naštvaly ty svíčky. Asi ho nenapadlo, že to tu mohl klidně podpálit. Blbec. To má z toho, že místo školy si jezdí koncertovat a poflakuje se po světě. 

Naštěstí jsem zjistila, že ty svíčky jsou na baterky a nejsou opravdové, takže jsem byla naštvaná o trochu míň. 

Asi o tolik míň, že místo toho, abych do nich začala kopat jsem je prostě posbírala a poslala na dovču tam, kam kamarádky růže a ten protivný papírek. 

Popadla jsem medvěda a utíkala nahoru. 

Doufala jsem, že si toho nevšimlo moc lidí, protože drby se v tomhle domě šíří velmi rychle. 

U medvěda byl samozřejmě další vzkaz. 

Tentokrát to však nebyla žádná srdceryvná básnička. Aspoň toho mě ušetřil. Pomyslela jsem si. Bylo tam napsané jen:

„Prosím, odpusť mi. Zavolej. Nini." 

Nini? Kdo se kruci podepisuje Nini? A dost, tohle musí skončit. Pomyslela jsem si. 

Medvěda jsem nechala medvědem a šla se přichystat na spaní. Tak já odjedu z Česka, abych začala lepší život a neřešila žádné sprosté chlapy a stane se tohle.. Někdo tam nahoře mě vážně nemá rád. 

A s těmito myšlenkami jsem upadla do hlubokého spánku.

***

Týden uběhl jako voda a Nialla to samozřejmě pořád nepřešlo. 

Pošťák mi nosil dopisky, čokolády, kytky a spoustu jiných blbostí téměř každý den. 

Nechápala jsem, že má takovou výdrž. 

Přece může mít jakoukoliv holku na světě. Navíc se skoro neznáme.

Prostě jsem to nechápala. 

Pravdou ale bylo, že i když jsem si to nechtěla připouštět, tak mi začal taky trochu chybět. Nevěděla jsem proč. Znala jsem ho pár dní, ale myslím, že mezi námi bylo prostě něco vesmírného. 

Na to, dát mu druhou šanci, jsem ale nepomyslela ani jednou. I kdyby to byl někdo, s kým mám být, pořád bych měla špatný pocit, že se to zvrtne, tak jako s mým bývalým. Říkala jsem si. 

Prostě jsem cítila, že nebudu šťastná. Jako kdyby se moje srdce úplně uzavřelo a už nikdy k sobě nechtělo nikoho pustit. Jo. 

Za ten týden se nestalo nic extra závratného až na to, že jsem složila asi 4 písničky během pár hodin a téměř každý večer jsem chodila k Jackovi. 

Párkrát jsem koutkem oka zahlédla toho záhadného muže v černé mikině a brýlích, co jsem si o něm minule myslela, že je kriminálník, ale mluvit už se mnou nechtěl ani mě nijak neotravoval, tak jsem to neřešila. 

Začalo chodit více lidí. Vážně. Jack říkal, že už od té doby, co jsem vystupovala ten první večer. 

Začalo se taky hlásit více umělců. 

Přišlo mi to jako šílená úvaha, ale občas jsem přemýšlela, jestli to nemá na svědomí ten záhadný muž. Přece jen to začalo tak nějak od doby, co se tady začal objevovat. Ale nikdy jsem se nedovážila za ním přijít a zeptat se.