Nice to meet ya (Niall Horan FF)

Look after you

Večer s Harrym nakonec nebyl vůbec tak špatný, naopak dokonce předčil mé očekávání. 

Celou dobu jsme se dobře bavili a já jsem se alespoň na chvíli odreagovala od celé té věci okolo Nialla. Teda, Harry se ještě párkrát snažil do toho téma zabrousit a vnutit mi ohledně té situace nějakou konspirační teorii, které říkal „pravda", ale já jsem na něj pokaždé hodila tak ošklivý pohled, že okamžitě pochopil, že má přestat, a že na takové konverzace opravdu ještě nejsem zralá. 

Rozloučili jsme se asi kolem 10, protože Harry ráno vystupoval v nějaké ranní show. Po patnáctiminutové hádce o tom, jak pojedu domů, jsem se nakonec nechala přemluvit a jela jsem s Harrym a jeho řidičem.

„Bylo to s tebou fajn, snad si to brzo zopakujem." Mrkl na mě Harry, když jsem vystupovala. Pobaveně jsem protočila očima.

„Dobrou noc, Harry." Řekla jsem, jako kdybych předchozí větu neslyšela.

„Dobrou noc, Annie." Zaculil se Harry a znovu na mě mrkl. Zabouchla jsem dveře a vydala se nahoru. Nahodila jsem znuděný výraz, protože mi bylo jasné, že Emily už mě netrpělivě vyhlíží z okna a čeká, až jí všechno od začátku povyprávím. 

Jenže k mému překvapení nebyla doma. Trochu jsem se zamračila. Přišlo mi to divné, protože ten den měla volno a kdyby měla něco v plánu, tak mi to řekne, zvlášť když u ní teď bydlím. 

Ještě jsem zkontrolovala ložnici, jestli náhodou nespí, ale nic. Postel byla důkladně ustlaná. Rozhodla jsem se, že to nechám tak. Je přece dospělá. Když mi neřekla, že někam jde, tak asi nechtěla, ať to vím. Přišlo mi to naprosto v pořádku. 

Byla jsem unavená, a tak jsem se hned odlíčila, vyčistila si zuby a po pár minutách jsem tvrdě usla. Uprostřed noci mě ale probudily zvuky. Slyšela jsem zvuk klíčů, ránu a následné zaúpění pár metrů ode mě. Ač mi to ze začátku bylo nepříjemné, rozsvítila jsem lampičku.

„Emily?" Zamžourala jsem očima na postavu přede mnou. Vypadala, že se sotva drží na nohou. „Kolik je hodin?" Zeptala jsem se, ale místo toho, abych čekala na její odpověď, jsem se podívala na mobil. „Půl 3 ráno? Kde ses toulala proboha?" Rychle jsem vstala a přidržela ji, aby nespadla. Házela na mě jen jeden nepřítomný pohled za druhým. Takhle to asi nepůjde. Problesklo mi hlavou, když se svalila na postel. Rozhodla jsem se, že jí vysvleču a půjdu si lehnout do obýváku. „Kde ses tak zřídila, proboha?!" Zeptala jsem se zase spíš tak do větru a začala jí tahat dolů rifle. 

V tu chvíli ale někdo zaklepal. Nebudu lhát, že jsem se trochu bála. Je to přece jen trochu divné, když vám někdo zaklepe na byt uprostřed noci. Podívala jsem se na Em. Vypadala, že už je mimo tento svět a sní pravděpodobně o jednom z One Direction. 

Vstala jsem, a jelikož Em neměla kukátko, hledala jsem nějakou zbraň, kterou bych mohla v nejhorším případě použít na svou obranu. Asi se moc dívám na pohádky, ale hned jsem si vzpomněla na Lociku, a tak jsem odcupitala do kuchyně pro nějakou bezvadnou pánvičku. Zaklepání se ozvalo znovu, a tentokrát hlasitěji. Tak mě to vyděsilo, že jsem nadskočila. Zhluboka jsem se nadechla a prudce otevřela dveře, připravená zaútočit. Už jsem se téměř napřahovala, ale když mi došlo, kdo tam stojí, tak mi spadl kámen ze srdce.

„Wou, wou, wou!" Dal si ruce před sebe, načež jsem odložila pánev a nahlas si oddechla. „Je to až takový průser, že na mě bereš pánvičku? Doufám, že se ti někde nepozvracela." Řekl Louis, který byl neméně vystrašený než já. 

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a byla jsem schopná něco říct. Opřela jsem se o futra a nahlas vydechovala.

„Dej mi minutku." Řekla jsem, protože jsem viděla jeho ustaraný výraz ve tváři. Přikývl a pohladil mě po ruce.