Nice to meet ya (Niall Horan FF)

Polaroid

„...Takže se můžeme těšit na nové album?"

„Ano, ale nechci zatím prozrazovat moc detailů. Řeknu jen, že v posledních dnech jsem získal spoustu inspirace a mám náměty na velmi dobré věci, dle mého názoru. Včera jsem na něčem pracoval celou noc."

„Vážně? A nemá ta inspirace něco společného s tvým posledním tweetem?"

„Možná, že ano..."

„Prozraď nám, kdo je tvojí inspirací, Nialle. Máme se těšit na novou lovestory?"

„Nerad bych zacházel do detailů. Je to trochu složitější a rád bych si to nechal pro sebe..."

„Prosím Vás, můžete ten kanál přepnout?" Zeptala jsem se barmana.

„Prosím?" Nerozuměl mi a tak jsem otázku musela zopakovat. „Omlouvám se slečno, ale já se na to dívám. Za chvíli bude hrát Chelsea."

„Ano, ale až za chvíli. Teď tam Chelsea není. Můžete přepnout ten blbý kanál?" Trochu se zarazil. Nahmatal ovladač a rychle přepnul kanál.

„Omlouvám se, prochází si těžkým období." Řekla Emily a snažila se mě uklidnit. „Pojď, půjdeme na jídlo."

„Ale já nemám hlad." Vzdorovala jsem.

„Ale máš." Řekla Emily, hodila na stůl peníze a hnala mě směrem k východu.

„Jestli chceš, aby si tě lidi všimli a byla jsi zase v novinách, tak se tak chovej dál." Vynadala mi.

„Já vím, ale slyšela jsi ty jeho kecy? Podle mě si pěkně vymýšlí. Teda jestli si za těch 20 hodin nestihl najít už někoho jiného." Emily nereagovala. Místo toho začala mluvit o tom, jakou má chuť na něco smaženého.

„A nebo víš co? Půjdeme do restaurace. Dáme si nějaké plnohodnotné jídlo. A půjdeme do nějaké nóbl. Pozvu tě, když už ses konečně odhodlala sem přijet, kámoško." Mrkla na mě. Přišly jsme před vchod a postavily se do řady. 

Stály jsme tam dobrých 15 minut než na nás přišla řada.

„Jméno?"

„Richards. Ale.."

„Nevidím tady žádnou rezervaci na tohle jméno.

„No, to se jsem chtěla říct. My tady rezervaci nemáme. Doufaly jsme, že.."

„Pokud nemáte rezervaci, tak vás bohužel dovnitř pustit nemůžu. Řekl vyhazovač a já už jsem se pomalu smiřovala s tím, že si dáme B-smart v KFC. Pak jsem mu ale nahlédla přes rameno a uviděla jsem asi 3 volné stoly bez cedulky.

„Vždyť tam máte nejmíň 3 volná místa!" Řekla jsem mu.

„To je možné, ale opravdu vás pustit nemůžu. Lidé tady volají i týdny předem."

„No očividně ne, když tam máte volné stoly." Odvětila jsem.

„Odejděte prosím." Vyzval nás.

„Neodejdeme, dokud nám nevysvětlíte, proč nás prostě nemůžete posadit k jednomu z těch stolů."

„Slečno..."

„Ne, na to Vám kašlu. Stála jsem v té debilní řadě 15 minut a odejdu z tohohle místa s plným žaludkem!"

„Odejděte, nebo Vás vyvedu."

„Jo, to bych chtěla vidět." Odplivla jsem si a na to mě sekuriťák popadl a chtěl mě někam odnést.

„Pracky pryč!" Křikla jsem na něj.

„Hej, Nelsone!" Ozval se povědomý hlas. Všichni jsme se za ním otočili. „Nech to být, jsou tady se mnou." Liam! 

Vyhazovač mě pustil a zhluboka se nadechl. 

„Ahoj krásko." Mrkl na mě a políbil mě na tvář. „Asi pojďme trochu bokem." Řekl krátce na to, protože se začalo dělat rušno. 

Emily ale zůstala jak opařená. 

Liam se na ní otočil: 

„Jdeš, princezno?" Vypadala, že každou chvíli omdlí. 

Neodpovídala. 

Oba jsme ji popadli za ruku a vedli ke vchodu. 

„Jsi v pořádku?" Zeptal se jí, když začala aspoň mrkat.

„J-jjo." Vylezlo z ní.

„Fanynka." Špitla jsem mu do ucha. Usmál se.

„Jak se jmenuješ? Já jsem Liam." Podal jí ruku a ona se ho snažila napodobit, ale byla hrozně roztřesená.

„Panebože." Vypadlo z ní jen. Liam se zasmál.

„Nene, ne Bůh - Liam." Zavtipkoval a ona se začala smát jako pomatená.

„Emily, jmenuje se Emily." Řekla jsem za ní.

„Rád tě poznávám, Emily. Ale doufám, že u večeře už se mnou budeš mluvit sama." Mrkl na ní.

„Já se omlouvám. M-mě úplně došla a-abeceda. To je snad sen." Všichni jsme se smáli. Objal ji, udělali si fotku a potom už se trochu vzpamatovala.

„Doufám, že vám nebude vadit, kdybych povečeřel Vámi. Měl jsem zarezervovaný stůl pro mě a mou přítelkyni, ale nakonec nemohla přijít. Tak bych byl rád, kdybych měl minimálně stejně milou společnost." Usmál se na nás.

„Jsi zlatý, Li. Děkujem." Usmála jsem se na něj.

„Já tě miluju." Vypadlo z Emily. Praštila jsem se do čela. Liam se začal smát.

„Já tebe taky." Mrkl na ni a ona se zase málem vybulila. Vybrali jsme si jídlo a víno a čekali jsme, až nám ho donesou. Povídali jsme si a smáli jsme se. Možná až moc nahlas, protože některé okolní stoly si nás pohoršeně prohlížely. 

Divila jsem se, že se mě ještě nezeptal na Nialla.

„Jsem rád, že jsem tě potkal, Annie. Chtěl jsem ti totiž psát. A rozhodně je podle mě lepší říkat věci osobně."

„Opravdu? A co jsi mi chtěl napsat?" Zeptala jsem se s plnou pusou.

„V sobotu pořádám takovou miniparty. Okolnosti tě nebudou zajímat, jelikož se to týká One Direction a jednoho projektu s tím spojeného, ale byl bych rád, kdybys přišla. Kdybyste přišly obě."

„O můj bože, budete mít comeback? Budete, že jo?!" Vyprskla Emily nadšeně. Liam se zase začal smát. Nechápu, že má takovou trpělivost, já už bych ji dávno vypla.

„Nechej se překvapit." Mrkl na ni. Potom sklouzl pohledem na mě.

„ON tam bude taky?" Zeptala jsem se. Nejistě kývl.

„Pořád spolu nemluvíte?" Zeptal se mě zatímco namotával špagety na vidličku.

„Nemám mu co říct." Ohrnula jsem nad ním nos. Povzdechl si.

„Tak co, přijdete?" Zeptal se. Představa, že ho zase uvidím se mi moc nelíbila, takže jsem mlčela. „No tak, kvůli mně.." Udělal na mě psí oči. Zhluboka jsem se nadechla.

„Nemůžeš mě připravit o takovou příležitost!" Škemrala Emily.

„No tak fajn." Řekla jsem nakonec. Emily a Liam si plácli. „Ale ať se ani nesnaží se mnou mluvit. A přeju si, aby se ode mě držel minimálně na deset metrů."

Dojedli jsme večeři, po dlouhém smlouvání jsme teda Liamovi dovolily, aby za nás zaplatil. 

Ještě chvíli jsme tam potom seděli a kecali. 

Potom Liam zavolal odvoz a nechal nás obě odvézt až domů. 

Když jsem vystoupila, opět jsem nemohla uvěřit svým očím.

________________________________________________________________________________

-Tato kapitola má 1011 slov-