Nice to meet ya (Niall Horan FF)

Where do broken hearts go

Utíkala jsem dál a cítila na sobě jeho nechápavý pohled. 

Chtěla jsem se schovat do domu, jenže jsem zrovna netoužila po pozornosti, takže jsem se snažila najít nějakou skrýš na zahradě. Někde, kde můžu nechat plynout svoje emoce. 

Slyšela jsme za sebou tlumený rozhovor Harryho s Niallem. Děkuji Harry, že jsi mi zajistil náskok. Po chvilce jsem narazila na malou terasku, která byla poměrně odlehlá od všeho ostatního. Bylo tam jen pár židliček, stůl a nápis: „žádní hosté". Liamovi to určitě vadit nebude, když už jsem mu prolustrovala celý barák. Řekla jsem si pro sebe a vzala místo na jedné ze židliček. Mobil jsem nechala u stolu, takže můj plán byl první se vybrečet, abych pak mohla najít Emily a nepřitahovat u toho moc pozornost, a vypařit se odsud. 

Nechtěla jsem tam být. Byla bych radši kdekoli jinde než tady. Tady, s těmi cizími lidmi, co se tvářili tak přehnaně mile. Chtěla jsem jim věřit, že jsou opravdu tak milí, hodní, skromní a dobrosrdeční, jak působí, ale vzhledem k nedávným událostem to bylo opravdu těžké. 

Nemůžu mít přece takovou smůlu. 

Položila jsem si obličej do dlaní a potichu vzlykala. Asi jsem vážně věřila, že Niall je jiný. Asi jsem byla opravdu připravená si ho připustit k tělu, i přes to, kým je. Po tom, co mi řekl Louis.. Na chvíli jsem měla pocit, že možná nejsme tak odlišní. Že i když je slavný, může mít stejné potíže jako já. Naivka naivní. Nadávala jsem si. Utřela jsem si slzy z obličeje.

„Ann.." Ozvalo se za mnou a já jsem sebou polekaně trhla.

„Co tady chceš? Říkala jsem, ať mě necháš na pokoji." Vynadala jsem Niallovi. Při pohledu na něj mi bylo ještě více do breku. Vypadal zničeně.

„Annie, prosím.." V jeho očích jsem rozpoznala bolest a výčitky. „Pojďme si promluvit."

„A o čem chceš mluvit?" Vstala jsem ze židle. Málem jsem zakopla o ceduli. Normálně bychom se asi oba začali smát, ale tentokrát to nepřipadalo v úvahu. „Já už ti nemám co říct." Dodala jsem, když jsem konečně našla balanc.

„To, co jsi viděla, to nebylo.." Mluvil hrozně opatrně a pomalu.

„Víš co? Já ani nevím, jestli chci slyšet, co to bylo nebo nebylo. Vlastně mi je to úplně jedno." Sdělila jsem mu s pořád zvýšeným hlasem.

„Je ti to jedno?" Pokrčil obočí. Potom se podíval na moje ruce. „Aha, chápu." Dodal.

„Cože?" Nechápala jsem pro změnu já.

„Víš, já si myslel, že tě to opravdu mrzí, ale teď vidím, že na sebe chceš asi jenom upoutat pozornost." Řekl ironickým hlasem.

„Co prosím?!" Smutek odcházel do ústraní a měnil si službu s kolegou vztekem. Cítila jsem, jak mi tuhne krev v žilách. Jak něco takového může vůbec říct?

„Všechny ty dny, co jsme se neviděli.. Celou dobu jsem se nemohl dočkat, až budu zase s tebou. Doufal jsem, že si budeme moct promluvit, a že třeba začneme od začátku. Celou cestu sem jsem byl tak nervózní, že mi Harry musel utírat pot z čela ručníkem. Totálně chápu, jaký máš názor na „celebrity", takže jsem ani nečekal - ještě po tom, co se stalo -, že se mi hned vrhneš do náruče, ale ty ses tady bavila s každým. S každým, jenom ne se mnou. Pak sedíš půl hodiny venku na lavičce s Harrym bez toho, aniž byste někomu dali vědět - víš, jak jsem se bál?! A když se konečně objevíte, hned zase odejdeš a o minutu později se kamarádíčkuješ na baru s Edem. Hledal jsem tě celý večer. Celý večer až doteď. Ale teď už vidím, že jsem ti asi úplně jedno. Víš, nejsi jediná, komu někdo v životě ublížil. A největší vrchol lhostejnosti jsi prokázala tím, že sis ani na jeden večer nemohla nasadit ten pitomý náramek!" Spustil zlomeným hlasem.

„Aha, a tohle všechno je důvod proto, abys hned líbal nějakou holku?" Řekla jsem ironicky.

„Víš, pochopila bys to, kdybys mě nechala ti to vysvětlit." Zkřížil ruce.

„Pochopila? A co je na tom k pochopení? Umírala snad na dehydrataci a tys jí musel zachránit svýma slinami? Nebo jsi jí dával umělé dýchání? Jo? Protože nevypadala, že by ji něco scházelo." Zareagovala jsem a viděla jsem, jak protočil očima a chtěl něco říct, ale já jsem byla rychlejší: „Chceš vědět, proč jsem se ze začátku bavila jen s nimi a s tebou ne? Protože tihle lidi mi od samého začátku nelhali, kdo doopravdy jsou!" Při poslední větě jsem skoro křičela.

„Já jsem ti nelhal!" Bránil se.

„Ne? Jo, jenom jsi mi neřekl pravdu. To je úplně něco jiného." Pokračovala jsem se svým sarkasmem: „A mimochodem, taky jsem tě celý večer hledala. Loui mi řekl, co se ti stalo a na malý, malinký moment jsem si myslela, že jsem se v tobě spletla, a že jsem tě neměla hned odsoudit jen proto, že jsi známý. Prošla jsem každičký kousek tohohle přerostlého baráku a když tě konečně najdu, tak... Ach bože.. Ani na to nechci myslet, je mi z toho zle." Chytla jsem se za žaludek. „A pokud jde o ten pitomý náramek, jak říkáš.." otevřela jsem psaníčko a vytáhla z něj zdobenou krabičku, kterou mi nedávno předala Nikol na lavičce před Nando's: „můžeš ho dát klidně svojí nové vyvolené." Řekla jsem a krabičku i s náramkem po něm hodila. Vypadal překvapeně a taky vyděšeně. Utřela jsem si zbytek slz a odcházela jsem. Zůstal tam stát jako opařený.

„Annie.." Slyšela jsem, jak říká slabým hlasem Pokud předtím zněl zdrceně, tak teď to bylo ještě horší.

„Už tě nechci vidět." Sykla jsem a utřela si ještě jednu poslední slzu, která se automaticky vyrojila z mých očí. Musela jsem vypadat děsně, ale bylo mi to jedno. Stejně ty lidi už nikdy v životě neuvidím. 

Měla jsem namířeno přímo ke stolu, kde jsem ještě před pár desítkami minut bezstarostně seděla a usmívala se na všechny strany. Seděla tam stejná sestava, jako když jsem odcházela, s tím rozdílem, že chyběl Harry. Emily vedla vášnivou debatu s Liamem a pořád se něčemu smála a Louis se Zaynem, ač už vypadali dost opile, do sebe lili panáky. Měli jich na stole tak 10.

„Odjíždíme." Pronesla jsem a sebrala svůj mobil ze stolu. Emily se odvrátila od Liama, potom následovaly pohledy ostatních. Jelikož byli opilí, chvíli jim trvalo vůbec zaregistrovat, že jsem přišla.

„Cože? Panebože, Annie! Co se stalo? Vypadáš hrozně!" Vstala Emily a rychle ke mně cupitala, aby mi otřela zbytek řasenky.

„Dík." Špitla jsem a snažila se zadržet další várku slz, které se hnaly ven rychlostí blesku.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

-Tato kapitola má 1071 slov-