Nice to meet ya (Niall Horan FF)

Through the dark

„Tak přesně tohle jsem nechtěla, aby se stalo." Zkřížila jsem ruce na prsou, když už jsme seděli na našich místech.

„Nechápu, proč byl tak naštvaný." Řekl Harry zmateně a vytočil své tělo směrem k místu, kde jsme před chvílí potkali Nialla s Lewisem. Pokrčila jsem rameny a vzala do ruky tekutinu, kterou byl Harry ulovit.

„Ten blbeček vážně dokáže zkazit večer." Řekla jsem naštvaně a napila se.

„Kdybych věděl, že s tebou chce jít... Ale nic neříkal." Přemýšlel Harry dál.

„Kdyby mě chtěl pozvat, tak by byl pěkně naivní, kdyby si myslel, že s ním půjdu po tom, co přede mnou strkal jazyk do pusy svojí bývalce." Protočila jsem očima a nechystala se to dál řešit.

„Už jsem ti říkal, že on za to nemohl, bylo to-..." Začal Harry vysvětlovat, ale já jsem ho ani tentokrát nechtěla poslouchat.

„Stačí, už se tím nehodlám zaobírat a kazit si večer ještě víc. Prostě nemá být proč naštvaný, tečka." Protočila jsem očima a doufala, že už toho Irského idiota konečně přestane řešit. Harry si povzdychl, ještě jednou se rozhlédl kolem, a potom se napěchoval zpátky do sedačky. Ještě jsem slyšela, že zamumlal něco ve smyslu, že si s ním musí promluvit, ale cokoli co se ho týkalo, jsem už automaticky filtrovala. Chvíli jsme jen tak potichu seděli a tupě hleděli směrem k jevišti. Potom se Harry rozhodl, že tu „kletbu" zlomí a lišácky se na mě podíval.

„Chceš slyšet vtip?" Zazubil se. I když jsem věděla, že to bude zase nějaká pitomost, tak jsem kývla hlavou na souhlas, protože jsem na druhou stranu byla ráda, že prolomil to hrozné ticho. „Ťuk ťuk." Rozzářil se. Asi byl šťastný, že si někdo jeho vtípek chtěl vyslechnout dobrovolně.

„Kdo tam?" Povzdychla jsem si, když mi došlo, že se chystá říct ten nejméně vtipný druh vtipu, který snad existuje.

„Sakra, Ježíši, nech mě tě v klidu přibít a přestaň s těmi vtipy!" Řekl Harry a úsměv se mu rozšířil, když čekal, až se začnu smát. Moje očekávání ohledně hrozného vtipu bylo naplněno, ale chtěla jsem trochu odlehčit dosud napjatou atmosféru, tak jsem dělala, jakože se směju. Myslím, že mi to sežral. Nějakou chvíli jsme si povídali, potom odstartoval program. Harry byl nominovaný na dvě ceny, Liam na žádnou, ale měl tam vystupovat. Zpíval „Strip that down". Představila jsem si Emily, jak je celá vyděšená a rozklepaná z toho, že je tam nějakou dobu sama. Dobře jí tak. Pousmála jsem se. Všechna představení jsem sledovala s obrovským zájmem. Nic takového jsem snad nikdy neviděla v televizi, natož na živo. Jediná věc, která mi chyběla, už byl jen popcorn. Byl to opravdu neuvěřitelný zážitek.

„Cooooo? Tak to je mega! Oni se nebojí, že od toho ohně třeba chytnou?" Zeptala jsem se užasle Harryho, aniž bych odtrhla pohled od tanečníků, kteří právě ukazovali choreografii na rytmickou písničku. Harry mi neodpovídal, ale cítila jsem na sobě jeho pohled. S pitím v ruce jsem odtrhla pohled od představení. „Co je?" Nechápala jsem. Přiblble se na mě usmíval.

„Nic. Jen je zábava tě pozorovat." Zasmál se. „Lepší než celý program, jsou tvoje reakce." Rýpl si.

„Harry!" Okřikla jsem ho a šťouchla do něj. Při tom jsem se ale taky trochu zasmála. Položila jsem si ruku na opěrátko ale, hned vzápětí jsem ucukla, protože jsem místo kovu ucítila Harryho dlaň. Dělala jsem jakoby nic, ale ho to očividně pobavilo.

„Klidně jsi ji tam mohla nechat." Ušklíbl se a já jsem cítila, jak se červenám a byla jsem ráda, že je v sále tma. Zakroutila jsem hlavou a jelikož jsem zazmatkovala a nevěděla jsem, co mám říct nebo udělat, tak jsem se nervózně napila pití. Sice jsem věděla, že kvůli tomu zase budu muset za chvíli vyhledat záchod, ale alespoň mi to dalo trochu víc času vymyslet, jak začít jiné téma.

„Doufám, že dneska nic nevyhraješ." Pronesla jsem a položila pití před sebe s rozhodnutím, že minimálně půl hodiny se ho nedotknu.

„Proč?" Zasmál se Harry.

„Nechci, aby na mě mířily ty strašidelné věci, co pořád létají kolem." Ukázala jsem na pár kamer, které byly zrovna v dosahu. Harry se zasmál ještě víc. „Ne, vážně. Ještě teď vytáhnu mobil a budu hlasovat pro Selenu Gomez." Vtipkovala jsem, i když mi potom došlo, že to vlastně není zas tak špatný nápad. A třeba by mě ty kamery aspoň nezabíraly, kdyby viděly, že jsem na mobilu.

„Selena Gomez tady není." Šklebil se Harry.

„To by byl dojeb, co?" Zazubila jsem se. Harry chtěl pokračovat v konverzaci, ale zrovna začali promítat nominace, takže jsme oba strhli svůj pohled opět k centru dění. Když přišel čas na vyhlašování vítězů, byla jsem nervózní více než Harry. Vlastně, myslím, že Harry nebyl nervózní vůbec. Úplně mě pohltila tamější atmosféra, a taky jsem se opravdu upřímně bála toho okamžiku, kdy na nás zamíří kamery. První kategorii nevyhrál, trochu jsem si oddychla, že první část už mám za sebou, ale pořád jsem se bála.

„Tahle nebyla důležitá." Špitl mi Harry do ucha ze srandy. Nic jsem mu na to neřekla, protože jsem se soustředila na větu, kterou jsem si dokola opakovala ve své hlavě: „Prosím, ať vyhraje někdo jiný." „Ty se úplně klepeš!" Podíval se na mě. Hodila jsem na něj vystrašený štěněcí pohled. „To se opravdu tak bojíš?" Zatvářil se soucitně a zároveň pobaveně. Místo odpovědi jsem nahlas vydechla, protože se blížila ta osudná kategorie, a já jsem se musela psychicky připravit.

„Pojď sem." Řekl a pohladil mě na krku. Potom sjel rukou dolů k mé dlani. „Dej mi packu." Řekl roztomilým dětským tónem. Udělala jsem na něj falešný smutný obličej a nechala ho proplést naše prsty. Celou dobu mi palcem hladil hřbet ruky a taky se ke mně trochu posunul.

„Hele, ale moc si na to nezvykej, jo." Zašklebila jsem se na něj po chvíli ticha, i když pravdou bylo, že mi to nebylo úplně nepříjemné.

„... A kategorii nejlepší umělec vyhrává..." Ozvalo se a následovala dramatická pauza. Prosím, ať vyhraje někdo jiný. Prosím, ať vyhraje někdo jiný...
„... Harry Styles!" Moje obavy se naplnily. Sálem se rozlehl hlasitý křik a potlesk. Ty strašidelné kamery u nás byly hned, a ještě k tomu na Harryho spustili nějaký reflektor. Snažila jsem se chovat co nejnormálněji. Harry mi políbil hřbet ruky a pustil mě. Usmívala jsem se jako měsíček na hnoji a usoudila jsem, že by byl dobrý nápad, kdybych ho obejmula.

„Bude to dobrý." Zašeptal mi do ucha a dal mi pusu ještě do vlasů. Potom se zvedl a mířil si to směrem k pódiu. Připojila jsem se k ostatním a začala jsem hbitě tleskat. Jeho děkovnou řeč jsem absolutně nevnímala, jelikož jsem ten čas musela využít k tomu, abych se vzpamatovala. „V pohodě?" Zeptal se mě, když přiběhl zpátky. Na tváři měl ještě pořád úsměv od ucha k uchu.

„Myslím, že jsem právě prodělala srdeční infarkt."