Nice to meet ya (Niall Horan FF)

Why don't we go there?

„No ahoj! Už tady na tebe čekám. Máš hlad?" Přivítala mě hned ve dveřích Penny. Musela mě vyhlížet z okna, protože mi otevřela dřív, než jsem stihla vytáhnout klíče.

„Ahoj, jsi hodná. Jedla jsem, než jsem šla k Jackovi. Taťka se ještě nevrátil?" Zeptala jsem se jí, když jsme byly v objetí.

„Ne, a volal mi, že už se asi ani nevrátí, že je kousek od Dublinu, tak pojede rovnou k Davidovi a tam přespí. Je to tak jednodušší. Na nás je akorát sbalit mu pár věcí a sehnat něco pro Caru."

„Pro Caru?" Podívala jsem se nechápavě. „A co bychom pro ni měly shánět?" Nechápala jsem.

„No přece dárek! Neříkej, že.. On ti to neřekl?"

„Neřekl co? Kdo?" Pořád jsem byla úplně mimo obraz.

„Tvůj zapomnětlivý otec." Povzdychla si. „Cara má zítra oslavu. Proto už zůstává u Davea, protože jel zařídit něco do Dublinu a zbytečně by se vracel." Vysvětlila mi.

„Aha. V Kolik vyrážíme?"

„Měly bychom tam být na oběd a po cestě chci koupit ten dárek. Bude jí třicet a oslava to bude podle všeho velká, takže musíme vymyslet něco důstojného." Odpověděla mi a dodala, že mi nově povlékla peřiny a že bych měla jít spát, ať ráno vstanu. 

Byla jsem tak unavená, že jsem jí úplně zapomněla říct o tom divném týpkovi. 

Lehla jsem a do pěti minut jsem byla tuhá.

***

Ráno mě vzbudil nepříjemný zvuk budíku, ale byla jsem celkem vyspaná, tak jsem ho ani neodkládala, jak mám ve zvyku, a hned vstala. 

Zanedlouho poté jsme vyjely. 

Cesta to byla dlouhá a málem jsme to ani nestihly na čas, ale povídaly jsme si a poslouchaly rádio. Hrála v něm moc dobrá písnička, ale název neřekli. Tak mi hrál v hlavě pořád dokola jeden jediný úryvek: „Slooow haands! Nananananana.... Noo chaaance!" A dál už nevím.

„No kde jsteeee? Já už jsem musel začít bez vás!" Přivítal nás brácha s vínem v ruce – a očividně už i s pár promilemi v krvi.

„Čau brácha." Objala jsem ho a dala pusu. Stejně jako tátu jsem ho neviděla skoro půl roku. I když jsme si často psali, ta jeho „abstinence" mi chyběla. 

„Kde je Cara?" Zeptala jsem se.

„Ta už taky začala bez vás." Zasmál se a ukázal směrem ke stolu s pitím. 

Cara u něj stála a vedla vášnivou konverzaci s nějakou starší paní. 

Bylo tam hrozně moc lidí. Spoustu z nich jsem neznala. Vlastně by se dalo říct, že většinu. 

Venku bylo hezky, takže byl málokdo vevnitř. Dokonce jsme venku i obědvali – takový dlouhý stůl jsem snad v životě neviděla. Skoro jsem nedohlédla na druhou stranu. Vážně, mohlo tam být tak sto padesát lidí. 

Po obědě někteří zůstali sedět, někteří šli tančit a někteří pít. Zbytek Bůh ví. 

Já jsem ale nepatřila ani do jedné kategorie. 

Skoro pořád jsem po očku hlídala Caru, protože mi přišlo, že se každou chvíli vybulí. Je fakt, že po obědě trochu vystřízlivěla, ale zase to rychle dohnala. 

Chodila jsem s ní všude a snažila se jí odpírat další drinky. Vím, jaké to je opít se už na začátku oslavy a opravdu nepřeju nikomu to zažít. Zvlášť když je to vaše oslava.