Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 1 ~

Ahoj všichni!
Vítám vás u své další fanfikce, tentokrát na další známou a skutečně atraktivní ;) ;) ;) osobu!
Doufám, že se vám bude číst skoro sama. Uvítám jakékoli komentáře a samozřejmě budu velice ráda za každou odezvu! ♥

----------------------------------------------------------------------------

Katie:

"Jak se tam máš dostat, sakra? Vždyť je tam zeď!" Začal panikařit Jerry.
"Potřebujete pomoci?" Ozval se příjemný ženský hlas za našimi zády.
"Vlastně ano." Jerry věřil prakticky každému, takže mu tahle cizí žena naprosto nevadila a svěřit mě jí? Hm, žádný problém. "Mohla byste nějak dostat tady Katie na nástupiště 9 3/4? Bůh ví, kde to je, a já musím letět do práce." Začal klepat nohou do chodníku a vypadal značně nervózně.
"Ach, jistě, že bych mohla. Moje děti taky jedou do Bradavic." Usmála se a ukázala na 4 zrzavé hlavy za ní. Jerry úlevně vydechl. Pak se otočil a políbil mě na čelo. "Hlavně mi nezapomeň psát dopisy, Katie, co nejčastěji to půjde!"
"Budu ti psát každý týden, neboj, Jerry." Usmála jsem se na svého, tak nějak nejlepšího přítele, i když mu bylo přes čtyřicet.
"Tak pojďte, pojďte, nebo vám to ujede!" Zavolala na nás ta dáma a já s posledním úsměvem na Jerryho odběhla se svými zavazadly a mou milovanou tmavě hnědou, skoro až do černa zbarvenou sovičkou Daisy, k ostatním.

"Ahoj," pozdravila mě slečna asi o tři roky mladší než já," já jsem Ginny Weasleyová, tohle je můj bratr Ron," ukázala na kluka kousek za ní "a tyhle dva" kývla hlavou k naprosto identickým dvojčatům, které šlo rozeznat jen nepatrně, "jsou Fred a George. Taky moji bráchové." Usmála se. Se všemi jsem si podala ruku. "Já jsem Katie Dennerová, moc mě těší."
Starší žena se na nás otočila s vřelým úsměvem. Už teď jsem měla všech 5 ráda a to jsem je znala sotva pár minut.
"Tak běžte, jinak skutečně přijdete pozdě! Katie, zlatíčko," otočila se na mě, "ty půjdeš předposlední, ano?" Kývla jsem hlavou na souhlas. Ginny se rozběhla proti zdi jako první. Nestihla jsem ani vykřiknout a zmizela. Úžasem jsem vykulila oči. Stejně tak zmizeli i Fred a George a pak jsem byla na řadě já. Bylo mi jasné, že bude bezpečnější se moc nerozmýšlet a prostě to udělat. Jestli byli moji rodiče skutečně ti, o kom mi před pár týdny řekl Jerry, mělo by to jít bez potíží. Rozběhla jsem se proti zdi a z ničeho nic jsem se ocitla na příjemně vypadajícím nástupišti s cedulí 'Bradavický expres, nástupiště 9 3/4'.

Bylo to nádherné. Celé nástupiště vypadalo tak nějak... jinak. Nemohla jsem z toho spustit oči, když se za mnou najednou ozvaly dva stejné hlasy. "Země volá Katie!" Lekla jsem se a omylem ze mě vyšel ne úplně tichý výkřik, který se naštěstí ztratil v pískání vlaku. Fred s Georgem se usmáli a ukázali mi na dveře vagónu. "Sedneš si k nám." Oznámil mi jeden z nich a já podle všeho neměla šanci odporovat.

V kupé jsme seděli my tři ještě s Ginny a nějakým klukem, který se mi představil jako Lee. Ron se někam ztratil s mně neznámým Harrym, u kterého se všichni divili, že nevím, o koho jde a slečnou jménem Hermiona.

"Takže Katie," začala Ginny, která si sedla vedle mě a já trochu ztuhla, protože mi bylo jasné, že mě právě čeká výslech, kterému bych ale musela čelit tak jako tak. Nechtělo se mi jim lhát. Ale když se budou ptát "špatně", budu muset.
"Ano?" usmála jsem se na ni. Dvojčata si sedla naproti mně a Lee usínal u dveří na sedačce vedle Ginny.
"Ve kterém budeš ročníku?"
"V šestém." Odpověděla jsem a v tu chvíli se na tvářích Freda s Georgem objevily celkem roztomilé, ale dost šibalské úsměvy.
"To budeš s námi!" Odpověděli zase stejně. Přemýšlela jsem, jestli to dělají naschvál, nebo jestli jsou prostě jako dvojčata nějak propojení.
"To mám teď skutečně obrovskou radost." Vrátila jsem jim na oko ironický úsměv a jejich koutky se ještě rozšířily, jestli to vůbec šlo. "A je s ní sranda!" Vykřikl ten s nepatrnou jizvou v obočí.
Usmála jsem se. Byli sympatičtí.

Cesta uběhla až moc rychle, ačkoli jsme dojeli až za tmy. Žádné nepříjemné otázky jsem zodpovídat nemusela a Weasleyovi byli jako bonus perfektní spolucestující.
"Děkuju, s vámi mi ta cesta dokonale utekla!" Stihla jsem zavolat na ty tři, než se mi ztratili v davu. Zahlédla jsem už jen dva stejné zářivé úsměvy a bylo mi jasné, že se uvidíme velmi brzy.

U brány na nás čekaly kočáry. Prostě jen kočáry, které jezdily samy od sebe. Bylo to úžasné. Do jednoho jsem nastoupila s Ronem a dvěma dalšími, pochopila jsem, že to byl asi ten Harry a Hermiona, což se mi potvrdilo hned, jak mě Ron představil.
"Tak, jaká byla cesta?" Usmál se na mě, ale bylo vidět, že jeho i ostatní něco trápí. Nechtěla jsem se ptát, a to i přes mou zvědavost, nebyla to moje věc, tak jsem se jen usmála. "Fred s Georgem jsou vážně vtipní a Ginny je až neuvěřitelně milá." Jejich rodina byla dokonalá a já se jen modlila, abych se s nimi měla možnost poznat blíž. "To mě těší, musela jsi jí padnout do oka. S moc lidmi se nebaví." Zazubil se.

Od té doby jsem se do rozhovoru moc nezapojovala. Do školy už to byl, podle toho, co jsem zaslechla, jen kousek a omylem mou mysl strhly myšlenky na mámu, toho někoho, komu bych měla říkat otec a Jerryho. Bylo fajn vědět, že alespoň někdo mi zbyl. I když to nebyl úplně rodinný příslušník, ale byl úžasný.

"Ehm," odkašlal si někdo. Probrala jsem se z myšlenek a zjistila, že už jsme u školy. Ten někdo byl vysoký a musím uznat, že obrovský, ale velmi příjemně vypadající muž s dlouhými vlasy i vousy. "Pardon." Pokusila jsem se o úsměv a seskočila z kočáru. Doběhla jsem Hermionu a Rona, Harry nebyl nikde k vidění a společně s nimi se vydala k obrovskému, honosnému hradu. K Bradavicím.