Manželský zákon

43 - Rozum a touha

„Hermiono, to nemá cenu," podotkl Draco napůl pobaveně, napůl unaveně, když ho omrzelo Nebelvírku sledovat. Ta se už několik minut usilovně snažila použít bezhůlkovou magii a otevřít tak zámek na dveřích.

Zkusila už dveře vyrazit, vypáčit a odemknout paklíčem vyrobeným že spony do vlasů. Nyní zkoušela další pokus.

Dívka si odfrkla. „Máš snad lepší nápad?" Naposledy pohlédla na dveře a se zoufalým výrazem se od nich odvrátila. Byla ze sebe zklamaná, ačkoli si uvědomovala marnost svého počínání. Bezhůlkovou magii ovládali jen ti nejlepší kouzelníci a čarodějky na světě po mnoha letech tréninku.

„Jo, mám," přikývl Draco a počkal, dokud si zase nesedne naproti němu. „Prostě tu vydržíme, než nám ten blázen zase neotevře."

Hermiona zavrtěla hlavou. „Už jsou to tři hodiny! Řekl, že nás pustí a nic se neděje."

Draco naprosto nevzrušeně odložil poznámky z Lektvarů, které doposud držel v rukou. Nejen že se na ně nesoustředil, ale Lektvary navíc byly jediný předmět, na něj se nepotřeboval nějak zvlášť připravovat.

„Tebe to snad překvapuje?" navázal na Hermionino brblání. „Mluvíme tu o Blaisovi. Když si něco umane, nedá se mu to vymluvit. Když jsme byli malí, nemluvil se mnou půl roku jen proto, že jsem mu řekl, že to nevydrží."

Čarodějka vykulila oči. „To myslíš vážně?"

„Naprosto. Ani to nebyla pořádná sázka, prostě jsme se o něčem bavili a já tehdy plácl něco v tom smyslu, že by nevydržel nemluvit se mnou ani den. On na to, že klidně půl roku. No, dokázal mi to."

Hermiona nechápavě zavrtěla hlavou nad tou představou. „Tak doufám, že půl roku nás tu nečeká," posteskla si trochu zoufale.

„To bych se nebál. Řekl, že nás pustí za pár hodin."

„Ano. A taky dodal, že možná ne," doplnila celé Blaisovo prohlášení.

Draco na to jen pokrčil rameny. „Zas tak zlé to není. Žízní neumřeme, když máme koupelnu. S jídlem to možná bude trochu horší, ale myslím, že na večeři nejpozději nás pustí," zkusil Hermionu uklidnit a trochu pobavit, ale z jejího poplašeného výrazu usoudil, že se mu to zrovna nepodařilo.

„Na večeři? Myslíš, že by nás vážně pustil až tak pozdě? To je ale až za dvě hodiny." Složila si ruce na hrudi a zahleděla se na knihy před sebou. „Fajn, budu v klidu a budu se učit," řekla spíš sama pro sebe a přitáhla si učebnici k sobě.

Draco ji zamyšleně sledoval. „Proč ti to vlastně tak moc vadí, že jsme tu zavření? Nic tak hrozného ti snad nedělám."

Dívka trochu zahanbeně uhnula pohledem. „Ne, to není kvůli tobě." Trochu zčervenala, takže Draco o jejích slovech chtě nechtě zapochyboval, ale ona pokračovala: „Já jen nejsem zvyklá na to být... bezmocná," vydechla velmi tiše to slovo. Odmítala mu pohlédnout do očí. „Vždycky jsem věděla, co dělat. Ať už jsme byli s Harrym a Ronem v jakkoli bezvýchodné situaci, dokázala jsem si poradit. Ale teď? Nemám hůlku. Tyhle dveře neotevřeme jinak než za pomoci kouzel a Blaise nás očividně prozatím nemíní pustit. A já s tím nemůžu vůbec nic dělat!"

Draco, který byl ve svém životě bezmocný už tolikrát, že mu to ani nepřišlo jako něco zvláštního, jen trochu rozpačitě přikývl. „Neboj, on nás pustí," pousmál se pak povzbudivě, neboť ho nenapadlo, co jiného na to říct.

Hermiona zatřásla hlavou. „O to ani tak moc nejde." Pak zvedla knihu a otevřela ji na označené straně. „No, aspoň máme ještě chvíli na opakování."