Manželský zákon

20 - Otázka důvěry

Příchod prosince značil pro všechny studenty Bradavic začátek velmi neoblíbeného období – pololetních zkoušek. Nemilá povinnost učení se na zkoušky se nevyhnula ani studentům dodatkového ročníku.

„Teda teď bych radši stál proti dvěma smrtijedům než proti zkoušejícímu Kratiknotovi," povzdechl si Ron s tváří přilepenou na učebnici kouzelných formulí.

„Nemluv nesmysly," napomenula jej zamračeně Hermiona. „Takhle zkouška přece vůbec složitá není."

„To tvrdíš ty," zamumlal Harry a v duchu přemýšlel, proč vlastně s návratem do Bradavic v létě souhlasil. Nejspíš musel mít přechodné pominutí smyslů, protože jinak své rozhodnutí nedokázal pochopit.

Trio sedělo v poloprázdné společenské místnosti. Za hodinu je čekala zmiňovaná zkouška s Kratiknotem a Ron s Harrym se zoufale snažili na poslední chvíli dostat do hlavy nějaké vědomosti. Hermiona už v pátém ročníku vzdala pokusy vysvětlit jim, že se tak nic moc nenaučí, takže teď jen trpělivě seděla v křesle a opakovala si tak, že neverbálně zkoušela Accio na různé předměty kolem sebe.

„Co myslíte, jak dopadla Ginny?" zeptala se čarodějka po pár minutách ticha. Ronova sestra měla právě zkoušku z Lektvarů.

„Určitě skvěle," odvětil nepřesvědčivě Harry. Věděl, že Ginny na zkoušce moc nezáleželo, ale nechtěl to Hermioně říkat. Moc dobře tušil, jak by na takovou informaci zareagovala.

„Vím, že si myslí, že jí lektvary k ničemu moc nejsou, když se chce věnovat famfrpálu. To ale přece není důvod se nesnažit. Nikdy neví, kdy se jí můžou hodit," odhadla Hermiona správně směr Harryho myšlenek. Na její slova oba jen zavrátili oči.

„Neboj, Hermiono, Ginny je Křiklanova oblíbenkyně. Určitě dopadne dobře," řekl nakonec Ron. Dívka se trochu zamračila, ale k radosti obou chlapců se již dále nevyjadřovala.

Netrvalo dlouho a Hermiona se zvedla. „Měli bychom pomalu jít." Harry i Ron přikývli a zvedli se, ale k jejich překvapení Hermiona nezamířila k východu z místnosti, ale ke své ložnici.

„Něco sis zapomněla?" nechápal Ron.

Čarodějka jen zavrtěla hlavou a vešla do chodby spojující Zmijozelskou a Nebelvírkou místnost. Jednoduchým vipera otevřela druhé dveře a vzápětí byly slyšet tlumené hlasy.

Dva Nebelvíři se na sebe vědoucně ušklíbli. Bylo jim jasné, s kým se jejich kamarádka baví. K jejich nelibosti se Hermiona vrátila v doprovodu Draca, který se tvářil stejně otráveně jako oni.

Beze slov si kývli na pozdrav a vydali se na chodbu.

„Nechápu, proč musíme pořád chodit jen přes vaši místnost," postěžoval si Draco zamračeně.

„Do učebny Formulí je to blíž," smetla jeho námitky Hermiona, která již byla myšlenkami na zkoušce.

„Nevím, jestli mi tahle milá," naznačil ve vzduchu uvozovky, „společnost stojí za to." Ron po něm vyslal zamračený pohled, ale jinak se kupodivu neozval.

Když nereagovala ani Hermiona, Draco jen pokrčil rameny. Ještě před pár lety by se vyžíval v tom, aby Hermioně zkouškové období co nejvíc znepříjemnil. Bavilo jej provokovat ji nesmyslnými otázkami, na které neexistovala správná odpověď a nemohl se tehdy dočkat jakékoli příležitosti k tomu, aby ji znemožnil.

Dnes však byl nervózní snad ještě více než všichni tři Nebelvíři dohromady. K bezstarostné masce, kterou vystavoval svému okolí, měl ve skutečnosti daleko. Neustále se nad ním vznášela tichá hrozba Azkabanu. Měl moc dobře na paměti, jak mu Starostolec nařídil, že si musí dokončit vzdělání na Bradavické škole. A co hůř, nejen dokončit, ale mít výborný prospěch, aby se pak mohl věnovat nějakému záslužnému povolání. Tím prý má alespoň částečně odčinit svůj dluh kouzelnické společnosti.