Manželský zákon

45 - Když si zahráváš se lvem

Moc všem děkuji za krásné a pozitivní komentáře u minulé kapitoly! Jste skvělí! :-)

Draco moc nevěděl, co si dál počít. Hermioně hodlal zjištěné novinky říct až večer, neboť tušil, že její reakce nebude zrovna nadšená. Blaise neviděl od chvíle, kdy jej zaklel, což mu ale pro změnu nijak nevadilo. Měl na něj vztek, protože jej Pansy přiměla k takovému podrazu. Nechápal, jak jim to jeho kamarádka mohla udělat.

Až večer ve společenské místnosti se mu podařilo Pansy vyhledat. Ta se mu celý den úspěšně vyhýbala, ale teď se již neměla moc kam vytratit, neboť jí Draco zatarasil vstup do dívčích komnat.

„Pansy, na slovíčko," sdělil jí s kamenným výrazem ve tváři.

Pansy se jen povzneseně ušklíbla, ale pak kývla hlavou k východu ze společenské místnosti. Tušila, že Draco není nijak dobře naladěn, a věděla proč. Před pár hodinami zrušila Blaisovi kletbu Klihando a on jí okamžitě sdělil, proč a jak se to stalo. Také jí vynadal, řekl, že to je všechno její vina a on že je jako obvykle oběť, načež šel trucovat za Lenkou ven na školní pozemky. Svou hůlku, kterou měl stále Draco, očividně nepostrádal natolik, aby svého kamaráda vyhledal.

Sotva vyšli ven na chodbu, popadl Draco Pansy nepříliš šetrně za paži a zamířil s ní k nejbližší místnosti, kterou viděl.

„Můžeš mi vysvětlit, jak jsi nám to mohla udělat?" zeptal se nebezpečně klidným hlasem, sotva se za nimi zavřely těžké dveře.

„Udělat co?" zkusila Pansy hrát nechápavou, neboť opravdu neviděla tak velký problém v tom, co se stalo. Vyprostila svou paži z té jeho a ustoupila od něj pár kroků.

Draco se zhluboka nadechl, aby ji na místě neproklel. Nuceně klidně pokračoval: „Moc dobře víš, o čem mluvím. Proč jsi to do toho vína dala? A co přesně to bylo?"

Pansy si založila ruce na hrudi a nebojácně vystrčila bradu. „Protože jsem ti už několikrát říkala, abyste něco podnikli. Pořád kolem sebe jen kroužíte a nic se mezi vámi neděje. Jak takto chcete do budoucna fungovat? Když ses k ničemu neměl sám, tak jsem vás trochu popostrčila, nic víc. A nemusíš se bát, do rána to už vyprchalo."

Draco zaťal pěsti. Celý den v sobě dusil vztek, který teď pomalu začínal vybublávat na povrch. „A na to jsi jako došla jak, že mezi námi s Hermionou nic není?" Hlas se mu nepatrně třásl.

Pansy se zamračila. „Jsme kamarádi. Řekl bys mi, kdybyste nějak postoupili. Několikrát jsem do tebe hučela, ale ty ses vždycky nějak vymluvil a odmítal jsi mi cokoli říct. Zjevně jsi nevěděl, co dělat. Tak jsem si prostě řekla, že vám pomůžu. Blaise mi jen dal vhodnou příležitost."

„Jak jsi nám to mohla udělat?" rozkřikl se Draco, který po jejích slovech ztratil poslední zbytky sebeovládání. „Že jsem ti nic neřekl, takže ses radši rozhodla nás k něčemu dokopat? Víš vůbec, cos udělala?! Nic jsem ti neřekl, protože je to moje soukromí! Ty mi taky nevykládáš o tom, co s Weasleym děláš nebo neděláš, tak proč bych měl já?!" Ztěžka oddechoval a otočil se, aby se na ni nemusel dívat.

„Prostě jsem tak nějak předpokládala," ozvalo se pak za jeho zády značně tišeji.

Odfrkl si. „Buď tak hodná a nic už nepředpokládej. Nic o mně a Hermioně nevíš. Nevíš, že... Nevíš nic. Máš jediné štěstí, že se umím ovládat." Vydal se pomalu ke dveřím, u nichž se ještě otočil. Doufal, že zahlédne alespoň nějakou provinilost v jejích očích, ale to se spletl.

„Draco, udělala jsem to pro tebe. Chtěla jsem vám pomoct," řekla stále ještě vzdorovitě. Přece není její vina, že jí nic neřekl! Myslela to dobře a za svým rozhodnutím si stojí. Očividně mezi ním a Hermionou k něčemu došlo, což byl záměr, tak proč by se měla omlouvat.