Manželský zákon

22 - Slasti a strasti

V menší boční uličce Londýna prozářené dopoledním zimním sluncem se s hlasitým prásknutím objevily dvě postavy. Jednalo se o vysokého chlapce, který se držel za ruce s mladou dívkou. Ta však jeho ruku záhy pustila a zvědavě popošla pár kroků k okraji ulice. Nevšimla si tak lehce zklamaného pohledu, který chlapec upřel na svou nyní prázdnou ruku. Ticho chvíli narušovalo jen křupání sněhu pod jejíma nohama, než se dívka na svého společníka pootočila.

„Kde to jsme?" zeptala se Hermiona a zase zvědavě nahlížela do vedlejší ulice, která však byla stejně jako ta jejich prázdná.

„Na okraji Londýna. Chtěl jsem nějaké klidné místo."

„Dnes bude klid asi všude. Hádám, že všichni jsou doma s rodinami." Otočila se na něj. „Proč jsme tady?" chtěla vědět.

„Za chvíli uvidíš, Grangerová. Měl bych si asi zvyknout na to, jak neskutečně jsi zvědavá," odfrkl si.

Hermiona se zasmála. „Na přirozené zvědavosti přece není nic špatného."

„U tebe to není přirozená zvědavost, ale nemoc. No nic, půjdeme?" nabídl jí rámě. Slunce sice svítilo, ale jeho paprsky nedokázaly mrazivý vzduch prohřát.

Hermiona se k němu s úsměvem připojila a nechala se vést spletitými uličkami. Ani jeden moc nemluvil, spíš si skrytě užívali společnost toho druhého.

Nebelvírka měla pocit, že s Dracem nebyla sama velmi dlouhou dobu, pokud nepočítala to, že se vídali ráno a večer ve společné ložnici. Napadlo ji, že jí tyto společné chvilky velmi chyběly. Pohlédla na jeho vážnou tvář a uvědomila si, že je jí s ním velmi dobře.

Draco vycítil její pohled a koutkem úst se na ni usmál. Úsměv mu s radostí opětovala.

„Jsme tady," řekl náhle, když se jim naskytl pohled na malou, velmi útulně vypadající kavárnu. Ačkoli po cestě minuli několik restaurací a kaváren, které vypadaly uzavřeně, z této konkrétní se do ulice linulo světlo.

„To vypadá moc hezky," usmála se dívka a chtěla vyrazit dovnitř, ale Dracova ruka ji zarazila na místě. Překvapeně se na něj podívala.

„Poslyš, Grangerová," zaváhal Draco, ale náhle si sám nebyl jistý, co by vlastně chtěl říct. „Veselé Vánoce," zmohl se nakonec na tichá slova a zamířil ke dveřím kavárny.

„Veselé Vánoce," řekla do prázdna lehce zmatená Hermiona a vydala se za ním. Draco jí přidržel dveře a nechal ji projít.

Hermiona se se spokojeným výrazem nechala pohltit vlnou tepla, které vevnitř panovalo. Rozhlédla se po prázdné místnosti. Tedy, alespoň si myslela, že prázdné. Od vzdáleného stolu, na nějž jí ve výhledu od vchodu bránil sloup, se náhle zvedli dva lidé. Jí velmi důvěrně známí lidé, jak si okamžitě s šokem uvědomila.

Zmijozel trochu nervózně pozoroval Hermionu, která úplně zbledla. Rty se jí lehce roztřásly. Draca napadlo, zda to ve skutečnosti nebyl velmi špatný nápad, když vtom Hermiona tiše vzlykla. Muž a žena, kteří stále nerozhodně postávali u svého stolu, se na Hermionu dívali s podobným výrazem, jaký měla na tváři dívka.

„Mami...? Tati...?" zašeptala po chvíli Hermiona třesoucím se hlasem.

„Hermiono," vyhrkla žena, v očích třpytící se slzy.

Chvíli jako by se zastavil čas, než se jako na povel k sobě všichni tři rozeběhli a padli si kolem krku. „Holčičko naše," šeptal dojatě pan Granger, když do náruče po několika letech zase sevřel svou jedinou dceru.