Manželský zákon

27 - Až příliš dlouhý den

Ticho se protahovalo, až bylo téměř ohlušující. Hermiona nervózně hleděla na své rodiče, kteří se ani nehnuli. Zdálo se, že snad zkameněli šokem.

Ticho bylo konečně narušeno řinčením, když Hermionina matka postavila na stůl s bouchnutím svůj šálek kávy.

„Co jste to říkal, pane Malfoyi?" zeptala se zdvořile, jako by se snad přeslechla, ale z tváří jí vyprchala všechna barva a hlas se jí chvěl.

„No," nadechl se Draco, aby celou situaci znova nadnesl, ale okamžitě zmlkl, když pan Granger prudce vstal.

„Ty!" zamířil třesoucím se prstem na zaskočeného Draca. „Ty... a má holčička? Nikdy!" zařval a prstem mu šermoval před obličejem.

„Drahý, uklidni se," zatahala jej za rukáv jeho žena, ale pan Granger ji odehnal mávnutím ruky a otočil se zase k Dracovi a šokované Hermioně.

„Nic takového nepřipadá v úvahu!" vykřikl a roztřeseně se nadechoval. „Moc dobře vím, jak ses k Hermioně celé ty roky choval! Nepřipustím, abys teď-," zasekl se. Chvíli si oba mladé lidi před sebou přeměřoval pohledem, než si odfrkl a vydusal z pokoje ven. Podle prásknutí dveří poznali, že odešel zadním vchodem na zahradu.

„Omluvte mě," usmála se na ně nervózně paní Grangerová a tiše vycupitala za ním.

Hermiona si vyměnila šokovaný pohled s Dracem. Tohle ani jeden z nich nepředpokládal. Hermiona snad nikdy neslyšela svého otce zvýšit hlas. Trochu nervózně se zasmála. Netušila, jak by měla reagovat.

„Tohle... bylo zajímavé," řekl nakonec Draco tónem, kterým většinou komentoval chování Nebelvírských.

„Neměl jsi to na ně tak vybalit," sykla Hermiona rozčileně.

„Promiň, cože? To tys to na ně vybalila první! Já tě jen doplnil," ohradil se dotčeně. „Navíc to tak je lepší. Jak sis to představovala? Že jim to povyprávíš jak pohádku?"

Hermiona mu chvíli opětovala naštvaný pohled, než oči sklopila k zemi. „Já vlastně nevím," přiznala poraženě. „Nenapadlo mě, že je to až tak vezme."

Draco se chladně zasmál. „Asi si ani nechci představovat, cos jim o mně musela navykládat, že tvůj otec takto reagoval," odfrkl si. Zdálo se, že minulost jej nikdy nepřestane pronásledovat.

Hermiona jen pokrčila rameny. „Říkala jsem jim vždy jen pravdu. A navíc ani ne všechno," zamumlala. Draco se trochu zastyděl. Jeho chování vůči Hermioně v minulých letech rozhodně reakci pana Grangera ospravedlňovalo více než dostatečně. „Neboj se, vysvětlím jim to. I oni musí vědět, že ses změnil. Jinak bys je přece pro mě nevyhledal," řekla smířlivě a Draco se vděčně pousmál.

Po pár minutách se znova ozvalo cvaknutí dveří, teď již značně tišší. Pan a paní Grangerovi se klidně posadili do svých křesel, jako by se snad ani nic nestalo. Oba kouzelníci je podezřívavě pozorovali, ale nevypadalo to, že by se schylovalo k další bouři.

I Hermionina matka svého muže chvíli obezřetně sledovala, ale nakonec se s nevěrohodným úsměvem otočila ke své dceři.

„Hermiono, to, co jste nám řekli, nás trochu... zaskočilo," začala opatrně poté, co chvíli zvažovala, co říct. Když si pan Granger zase odfrkl, ale pokusil se to zamaskovat zakašláním, šlehla po něm varovným pohledem. „Takže," pokračovala, jako by se nic nestalo, „vy se tedy musíte vzít?"

Hermiona sotva znatelně přikývla. Draco se raději nijak nevyjadřoval.

„A máte na to... Máte nějakou lhůtu?" ptala se paní Grangerová dál.