Manželský zákon

32 - Polibek

Omlouvám se, že kapitola nevyšla již včera, jak jsem původně plánovala. Bohužel jsem zase musela řešit školu. Další kapitola by měla vyjít zítra, už se na ní pracuje. :) 

Dotek jeho rtů se podobal něžnému dotyku motýlích křídel. Opatrně přejel svými rty po jejích, dávaje jí tak možnost odtáhnout se.

Srdce mu zaplesalo, když Hermiona polibek opatrně, nejistě opětovala.

Dracovy rty se stočily do mírného úsměvu. Svět kolem něj skoro přestal existovat, dokázal vnímat jen blízkou přítomnost dívky před sebou a její jemné rty, jež mu vracely polibky.

Jednou rukou stále svíral Hermioninu dlaň, zatímco tu druhou pomalu zvedl a zlehka čarodějku pohladil po tváři. Až jeho dotek Hermionu vrátil zpět do reality.

Jemně se odtáhla a se zavřenýma očima si čelo opřela o jeho. V hlavě měla dokonalý zmatek. Jedna její část toužila pokračovat v tom, co právě přerušila, čemuž však druhá část usilovně odporovala.

Když po několika dlouhých vteřinách pohlédla Dracovi do očí, nevěděla, co dál.

Draco vycítil její zmatek a trochu smutně se pousmál. Nevěděl jistě, co se jí honí hlavou, ale dokázal si to představit. Sám se v sobě momentálně nevyznal. Jednou věcí si však byl naprosto jistý. Políbit ji bylo správné rozhodnutí. Neodpustil by si, kdyby to neudělal.

„Draco," splynulo jí nakonec ze rtů tiše. Okamžik hledala slova, netušila, jak přesně říct, co právě prožívá. „Já ne-," začala, ale Draco ji přerušil.

„Co kdybychom se vrátili?" vyhrkl zastřeným hlasem. Náhle si totiž uvědomil, že nechce slyšet odmítnutí, jež zřejmě přijde. Možná to bylo zbabělé, ale v tuto chvíli nechtěl čelit jejím slovům.

„Cože?" Překvapeně mu pohlédla do očí, ale on se jejímu pohledu vyhýbal. Zaváhala, načež napůl zklamaně, napůl úlevně přikývla. „Dobře, pojďme se vrátit."

Beze slov mávl Draco hůlkou, aby zahladil stopy po jejich přítomnosti. Deka, na níž doposud seděli, se úhledně složila a zmizela, stejně tak jako polštáře a koš, v němž bylo jídlo.

Než se otočili k odchodu, rozhlédla se Hermiona ještě jednou po okolí. Prastarý strom uprostřed mýtiny její pohled stále přitahoval. Umínila si, že sem musí ještě někdy zajít za denního světla.

Mlčky se bok po boku vydali zpět. Všechna nevyřčená slova a pocity nechali pro tuto chvíli za sebou na mýtině.

Po celou cestu k hradu mezi nimi nepadlo jediné slovo. Hermiona se několikrát nadechovala, aby se vrátila k tomu, co se mezi nimi před pár minutami odehrálo, ale pokaždé si to rozmyslela. Nenacházela vhodná slova. 

Když dorazili do hradu, chtěl Draco automaticky zamířit ke schodišti, aby Hermionu doprovodil k ložnici. Čarodějka jej však letmým dotykem zarazila.

„Draco, já... Ještě se asi půjdu projít," řekla tiše a nejistě se pousmála. Potřebovala být nějaký čas sama.

„Samozřejmě," kývl. „Uvidíme se později."

Hermionu překvapilo a zamrzelo, jak netečně jeho slova znějí. Doufala, že by snad mohl ještě něco dodat, ale nestalo se. „Tak... zatím," rozloučila se tedy a se zamyšleným výrazem zamířila pryč.

Netušila, že z ní blonďák nespustil zrak, dokud se mu neztratila z dohledu.

Bezcílně se potulovala setmělými chodbami. Nenapadlo ji, že byli s Dracem venku tak dlouho, ale když už několik minut nikoho nepotkala, došlo jí, že zřejmě musí být po večerce. S tím si však nedělala těžkou hlavu. Jako primuska měla povinnost po nocích držet hlídky, takže by svou přítomnost na chodbách dokázala obhájit.