Manželský zákon

42 - Souboj

Zdravím všechny mé skvělé a trpělivé čtenáře. Menší vysvětlení mé delší nepřítomnosti, za kterou se moc omlouvám. Nebyla tak úplně dobrovolná. Hlavním důvodem je to, že jsem nově nastoupila do práce (jsem učitelka), takže času je teď opravdu málo.

A vedlejší důvod je asi trochu malicherný, ale potřebovala jsem zkrátka na nějakou dobu od Manželského zákona vypnout. Trochu jsem začínala ztrácet nit. Pauza mi ale prospěla a zase mám do psaní chuť, takže pokud mi bude zbývat čas mezi přípravami do školy, rozhodně hodlám psát. Příběh se pomalu chýlí ke konci, takže není čas ztrácet čas. :)

Chvíle závěrečných zkoušek se závratně přiblížila. Hermiona seděla v křesle v ložnici, nohy měla přehozené přes jednu opěrku a byla plně začtená do knihy, kterou měla rozloženou na svých stehnech. Naproti seděl Draco, obdobně jako ona zabraný do čtení. Všude kolem sebe měl rozložené svitky pergamenu s poznámkami. Některé byly psány jeho rukou, jiné zdobil Hermionin drobný rukopis.

Nejprve se cítil dotčen, když mu Hermiona nabídla i své zápisky, ale teď za ně byl rád. Zvlášť, když tak hezky uškodil Weasleymu a Potterovi, ušklíbl se škodolibě.

„Nepotřebuju všechny tvé poznámky, Hermiono," bránil se usilovně, ale nepatrně ustupoval před naježenou Hermionou, která stála naproti němu s rukama plnýma poznámek a výpisků.

„To tvrdíš ty," odsekla a pohodila hlavou, až se jí vlasy rozlétly kolem očí. „Ale já moc dobře vím, co by se stalo, kdybys neprošel zkouškami a neměl vše na Vynikající. A zapomeň, že by můj manžel skončil v Azkabanu. Vezmi si to!"

Nesouhlasně se ušklíbl, ale pak s posledními zbytky důstojnosti natáhl ruku a převzal si nabízené pergameny. „Dobře, jak chceš. Když ti to udělá radost," zahučel a snažil se nevnímat její vítězoslavný úsměv.

O pár dní později si značně škodolibě užíval pohled na nevěřícně se tvářícího Weasleyho.

„Jak- jak- jak to myslíš, že si s Harrym nemůžeme půjčit tvé poznámky?" zakoktal se a začal mu rudnout krk.

„Už jsem ti to říkala stokrát, Rone," namítla s naprostým klidem Hermiona. „Měli jste si psát své poznámky. Ty moje jsem půjčila Dracovi."

Jmenovanému Zmijozelovi rázem zmizel úšklebek z tváře, když jej zrzek probodl zuřivým pohledem. Pak se ale vzpamatoval, vypočítavě se usmál a jen si přehnaně pomalu přitáhl Hermioniny poznámky k sobě. Očima vyzýval Weasleyho, aby snad zkusil něco namítnou.

Zrzek jen vztekle zasupěl a otočil se zpět ke své kamarádce. „Ale my ty poznámky potřebujeme! Hermiono, z čeho se teď mám jako učit? Já nedostuduju. Mamka mě zabije!" Do hlasu se mu pomalu probojovávala panika a při zmínce o své matce mu z tváří vyprchala všechna barva.

„U Merlina Rone," obrátila Hermiona oči v sloup. „Přece jsem ti říkala, které knížky si máš půjčit." Když zaslechla, jak se Draco výsměšně uchechtl, nasupeně se otočila i k němu, ale pak se rozmyslela a zamířila z pokoje ven. „Pojď se mnou," vyzvala svého kamaráda.

„Vezmeš mu ty poznámky a půjčíš mi je? Přece mě nechceš mít na svědomí, Hermiono," zaslechl ještě Draco škemrajícího zrzka, než za nimi zapadly dveře.

Netušil jak, ale Hermiona nakonec zvládla Weasleyho uklidnit. Od onoho incidentu se na něj však Potter a Weasley dívali značně nevraživě. Napjatá tolerance, kterou opatrně budovali celý školní rok, se pomalu začínala rozpadat. Nervy všech studentů byly napjaté a sebemenší záminka k odreagování byla vítána.