Manželský zákon

13 - Rodinné setkání

Uběhlo pár týdnů a Hermiona Draca téměř nepoznávala. Byla u něj zvyklá na ledasco, ale určitě ne na nemluvného Draca gentlemana. Tak si ho totiž v duchu pojmenovala – Draco gentleman.

Bylo jisté, že blonďáka něco trápilo. Často jej Hermiona přistihla, jak ji upřeně pozoruje se zamyšleným výrazem ve tváři, ale kdykoli se jejich pohledy střetly, Draco uhnul očima a předstíral nechápavého. Občas to dokonce vypadalo, že se jí chce na něco zeptat. Jenže jakmile se na něj povzbudivě usmála, Draco si to zřejmě rozmyslel a jen si pro sebe zavrtěl hlavou. S tím souvisela druhá stránka věci – kdykoli byli někde spolu, choval se k ní až neuvěřitelně uctivě a galantně. O to víc bylo nepochopitelné, že s ní jinak odmítal mluvit.

Hermioně to nedalo spát. Její bystrá hlava se jen stěží smiřovala s myšlenkou, že něco neví. Ač však nad jeho chováním přemýšlela sebevíc, na nic nepřišla. Nakonec se neochotně smířila s tím, že jí jeho pohnutky zřejmě zůstanou utajeny. Ale vnitřně byla neustále napjatá a hledala sebemenší náznak vysvětlení.

Proto ji velmi překvapilo, když ji jednoho večera Draco vyhledal u večeře s otázkou, jestli by se nešla projít.

Než vstala, vrhla rychlý úsměv na své přátele, zvlášť na Harryho. Od doby, kdy je přistihla spolu s Malfoyem v ne příliš přátelské atmosféře u nich v ložnici, byl Harry trochu jiný. Všimla si, že často Draca propaluje zamyšleným pohledem. O té situaci tehdy se už nikdy ani slovem nezmínili, i když byla Hermiona zvědavá, co vlastně řešili. Napadlo ji, že zřejmě mohli řešit ji, ale nehodlala se jich ptát, o co doopravdy šlo. Na to byla příliš hrdá.

Teď se rozhodla Harryho podezřívavý pohled ignorovat, rozloučila se a připojila k Dracovi čekajícímu u vstupu.

„O co jde?" zeptala se zdánlivě lhostejně, ačkoli uvnitř byla zvědavostí bez sebe. Tak dlouho se jí snažil vyhýbat.

Draco jen pokynul ke schodišti a sám se tím směrem rozešel. Hermiona ho zamračeně pozorovala, ale nakonec se vydala za ním. Když se dostali do prázdnějších částí hradu, konečně se k ní otočil.

„Asi jsi trochu zmatená z toho, jak se v posledních dnech chovám," začal nakonec nejistě. Čarodějka jen kývla a napjatě čekala, co z něj vypadne.

„Věc se má tak," pokračoval Draco o něco sebevědoměji, „že jsem si nebyl úplně jistý naší situací. Hodně jsem přemýšlel a uvědomil jsem si dost zásadních věcí." Hermiona užuž otevírala pusu, aby se začala vyptávat na podrobnosti, ale on ji lehce zdvihnutou dlaní zarazil.

„Počkej, než to všechno řeknu. Zkrátka dospěl jsem k tomu, že na celém tom zákoně nezměníme nic a vážně se budeme muset vzít a všechno tohle." Na to se Hermiona začala mračit. Tento směr konverzace se jí ani trochu nelíbil, ačkoli si moc dobře uvědomovala, že je nutné některé věci pomalu začít řešit.

„Ano?" vybídla ho nakonec.

„Oba si to uvědomujeme, Grangerová," ušklíbl se Draco. „Než se nadějeme, budeme stát před oltářem. Proto bych byl rád, kdybychom aspoň některé věci udělali relativně správně."

„Například?" vyhrkla a začala si hryzat spodní ret. Dělala to vždy, když byla v nějaké nesnadné situaci.

„Například bych tě chtěl oficiálně představit matce. Ovšem pouze pokud bys nebyla proti," dodal, když spatřil její vyplašený pohled.

„Matce?" vypískla tiše Hermiona a začala pomalu, ale jistě panikařit. Že by se měla oficiálně seznámit s ženou, která přihlížela jejímu mučení a svým způsobem pomáhala Voldemortovi ovládnout svět?