Manželský zákon

5 - Slušnost

Omlouvám se za delší prodlevu od minulé kapitoly. Bohužel mám ale zrovna státnice, takže nebyl moc čas na psaní. Užijte si kapitolu. :-) 

Draco

„Posrané ministerstvo! Podělaný Kingsley! Prý že nemohl nic dělat. Ha-ha, to mu tak věřím. Jen pro něj bylo pohodlnější se na všechno vykašlat, tak je to," vztekal jsem se polohlasem, když jsem se vracel k hradu. „A pitomá Grangerová," dodal jsem sám pro sebe. Opravdu, ta mi na tom všem vadila ze všeho nejvíc.

Samotný zákon byl hnus, to bez debat. Ale i mně bylo jasné, že s tím nic nenadělám, i kdybych se snažil sebevíc. Do Azkabanu opravdu nechci.

Jenže ze všech lidí mi museli jako partnerku přidělit zrovna Grangerovou. To, že byla mudlovská šmejdka, mi nevadilo. Zpětně si uvědomuju, že mi to vlastně nevadilo nikdy. Bylo to kvůli otci. Navíc po válce a po tom, co se stalo v našem sídle... Ne, nemůžu na to teď myslet!

Nesnášel jsem ji, protože byla téměř ve všem lepší než já. Zrovna ona, šprtka každým coulem a nejlepší kamarádka Pottera – a je lepší než Malfoy! Teda ne, že by jméno mé rodiny po válce něco znamenalo, ale pořád jsme patřili k nejstarším čistokrevným rodům kouzelnického světa. Stále jsem měl být na co hrdý.

A najednou se ministerstvo rozhodne, že zrovna ji bych si měl vzít?

Vztekle jsem nakopnul kamínek na cestě a pohlédl k hradu. Další ironická věc v mém životě. Abych nemusel do Azkabanu za chyby své rodiny ve válce – no dobře, i za mé chyby – musím si dodělat vzdělání v místě, které jsem v podstatě zničil. Sice to tak na první pohled nevypadá, ale válka to tu změnila. Stačí se jen podívat do očí všech kolem mě.

To jejich pohrdání mě ubíjí, i když bych to nikdy nikomu nepřiznal. Ani Blaisovi, kterému většinou říkám skoro všechno.

Jako bych jej snad přivolal, s prvním krokem do hradu jsem se s ním málem srazil.

„Nemůžeš dávat pozor?" zasyčel jsem vztekle.

Blaise si mě chvíli mlčky prohlížel, než odpověděl. „Hádám, že ministr nepomohl, co?" Jen jsem si odfrkl a zamířil do zmijozelské společenské místnosti. Blaise se okamžitě zařadil po mém boku a zvědavě si mě prohlížel.

„A co ti všechno řekl?"

„Nic! Neřekl mi vůbec nic, prostě nám oznámil, že s tím nic nenadělá a že se musíme vzít tak, jak nás rozdělili. Věřil bys tomu?"

„To vážně? Vždyť je to ministr kouzel, u Merlina!" nechápal můj kamarád.

„To mi povídej. Podle mě jen nechtěl nic dělat, i kdyby mohl. A ještě prý se k sobě s Grangerovou opravdu hodíme, no chápeš to? Já a Grangerová, větší hovadina je fakt napadnout nemohla. Já si ji nemůžu vzít," chrlil jsem ze sebe. Na to Blaise jen něco zamručel a dál se nevyptával. Ticho jsem popravdě uvítal.

Ve společenské místnosti bylo poměrně plno. Nelibě jsem zaznamenal, že moje obvyklé křeslo je obsazené nějakým druhákem.

„Vypadni," štěkl jsem, načež se kluk vyděšeně zvedl a uvolnil mi místo. Blaise se na jeho kamaráda ve druhém křesle jen podíval a ten urychleně vstal také. Oba s naštvaným mumláním odešli na druhý konec místnosti, odkud na nás házeli vzteklé pohledy, ale nic jiného si nedovolili.

Samolibě jsem se usmál. Ještě pořád tu mám nějaký respekt.

Po chvíli jsem si všiml, že si mě Blaise zamyšleně prohlíží. Tázavě jsem na něj pozvednul obočí.