Manželský zákon

12 - Zmatek

Byla neděle večer a Hermiona seděla zadumaně v křesle spolu s Ginny. Nebelvírská místnost byla výjimečně téměř prázdná, a tak měly obě dost soukromí. Hermioně ale moc do řeči nebylo.

Když se odpoledne narychlo rozloučila s Malfoyem, potulovala se pak bezcílně po hradě a uvažovala nad celým dnem. Nevěděla, co přesně se na závěr pokazilo, protože celá schůzka byla jinak skvělá. Až sama nevěřila tomu, jak dobře si s blonďákem rozuměli a jak přirozeně si povídali. Tak proč si najednou není jistá, jak se k němu chovat? Asi by bylo nejlepší počkat, jak se zachová on, i když to nebyl úplně její styl. Kdyby jen věděla, co přesně se mezi nimi stalo, že to vše skončilo tak rozpačitě.

Nakonec po svých toulkách bradavickými chodbami zamířila na večeři, kde se připojila ke svým přátelům. Zvědavé otázky Rona a Harryho odbyla nevrlým zavrčením a nimrala se v jídle. Nechtěla se o ničem bavit. Nevšimla si jejich vševědoucích pohledů a uniklo jí i jejich zlé zahlížení ke zmijozelskému stolu. Celou situaci nakonec naštěstí vyřešila Ginny, která Hermioně naoko vynadala, že by neměla celé dny trávit v knihovně, když je pak na ně bezdůvodně podrážděná, na svého přítele a bratra vyjela, že by si za ty roky už mohli na to všechno zvyknout a v závěru zavelela, že se jde spát, protože to byl určitě pro všechny dlouhý den. Nikdo se jí neodvážil odporovat.

Ve společenské místnosti pak ještě všichni seděli chvíli spolu, ale Harryho a Rona nakonec přemluvili Seamus s Deanem, aby si s nimi šli nahoru zahrát Řachavého Petra, a děvčata tak osaměla.

Když už bylo ticho mezi nimi téměř neúnosné, ztratila Ginny trpělivost a naklonila se ke své kamarádce.

„Tak řekneš mi už, jak to všechno probíhalo? Umírám zvědavostí a ty zatím vypadáš jako hromádka neštěstí a mlčíš. Co se stalo?"

Hermiona k ní zamračeně střelila pohledem. „Nechci to řešit, Ginny. Bylo to super, ale nakonec nebylo. Nebo asi bylo, ale- já vlastně nevím," povzdechla si zoufale. Ginny ani nedutala a čekala, jak bude pokračovat. Bylo jí jasné, že Hermiona o tom mluvit chce, ale neví jak.

„Všechno bylo vlastně úžasné, šli jsme na oběd do restaurace a dost jsme si rozuměli, povídali si a bylo to... Bylo mi tak dobře, jako už dlouho ne. On se o mě opravdu zajímal, víš?" vzpomínala s lehkým úsměvem a na chvíli se odmlčela. „Jenže pak... Šli jsme se projít a najednou se něco pokazilo. Bylo to dost zvláštní. A já nevím, co si o tom všem mám myslet," zakončila zamračeně.

„Co přesně se pokazilo?" nechápala Ginny.

„Nevím, Ginny. Prostě se něco stalo, nejsem si jistá, co přesně," zamyslela se. „Každopádně se o tom nechci bavit. Jinak to ale bylo všechno fajn," usmála se nakonec.

„S tebou je teda řeč," převrátila zrzka oči. „A políbili jste se aspoň?" vyhrkla nadšeně.

„Chováš se jak puberťačka," odpálkovala ji Hermiona zamračeně. „Ne, nepolíbili jsme se, ani se nedrželi za ruce ani nic. Nebylo to totiž rande, chápeš?" Uvnitř sice zahlodal červík pochybností, že by byla vlastně ráda, kdyby se jednalo o rande, ale zděšeně tu myšlenku zahnala. Už asi blázní.

„To se ještě uvidí," odfrkla si Ginny a pak raději odvedla řeč jinam. Hermiona, vděčná za změnu tématu, se k ní nadšeně přidala. Konečně tak přišla na jiné myšlenky.

„No, je už docela pozdě, nemyslíš? Zítra mám ráno Bylinkářství, měla bych asi jít spát," utnula nakonec tlachání Hermiona.

Ginny trochu neochotně souhlasila a obě se odebraly do svých pokojů.