Manželský zákon

39 - Přiznání

„Třeba proto, že jsem se do tebe zamiloval!" vykřikl zoufale.

V pokoji se rozhostilo okamžité a naprosté ticho. Hermiona a Draco se vzájemně měřili vytřeštěnýma očima, šokovaní z toho, co Draco právě řekl. Ani se nehnuli.

Hermiona párkrát zamrkala, snad aby se ujistila, že se jít o nezdá. „Ty-," zkusila to, ale hlas ji zradil a ona zmlkla a na okamžik zavřela oči. Zatočila se jí z toho všeho hlava. „Zamiloval?" zašeptala pak tak tiše, že ji sotva slyšel.

Také Draco zavřel oči. Šok z toho, že se jí právě vyznal ze svých pocitů vzápětí vystřídal šok z uvědomění, jak se mu právě ulevilo. Už nemusel skrývat pravdu. Hermiona věděla, jaké k ní chová city. Jak s tímto zjištěním naloží je už jen a pouze na ní.

Otevřel oči a pohlédl jí zpříma do tváře. Náhle byl naprosto klidný. „Ano, Grangerová," vrátil se k oslovení příjmením, které již skoro nepoužíval. „Zamiloval jsem se do tebe."

Dívka zase zamrkala, načež téměř nevědomky spustila nohy z postele a začala přecházet po pokoji. Její mozek ve svém alkoholovém opojení odmítal novou informaci racionálně zpracovat.

„Mluví z tebe alkohol," namítla pak sevřeným hrdlem a nejistě na něj pohlédla.

Draco se ani nehnul, jen pomalu zavrtěl hlavou. „Ne, nemluví. Myslím to vážně."

Chvíli mu pohled opětovala, ale pak sklopila hlavu k podlaze a pokračovala ve svém chození po místnosti. Po jeho slovech se náhle cítila naprosto střízlivá.

Po pár minutách si uvědomila nesmyslnost svého počínání a trochu plaše se zase usadila na postel.

Draco se celou dobu ani nehnul, jen ji beze slova pozoroval a čekal, jak se k tomu všemu Hermiona postaví.

Když bylo zřejmé, že se obvykle značně výřečné čarodějce nedostává slov, sebral odvahu a uchopil ji za ruku. Protože se dívka neměla k tomu, aby ji z jeho sevření vytrhla, s trochu lepším pocitem ji jemně stiskl ve své dlani. Zarazilo jej, jak je studená, takže si přitáhl i její druhou ruku a snažil se je trochu zahřát. Mírně se pousmál a počkal, než k němu zvedla zrak.

„Nemusíš na to nijak reagovat, pokud nechceš," ujistil ji. Napadlo jej, že se ho možná zalekla a potřebuje prostor.

Hermiona ale zavrtěla hlavou a zkousla si ret. Už dávno vypozoroval, že tento drobný zlozvyk ji provází vždy, když je nervózní. Ztěžka polkl a zahleděl se raději na jejich spojené ruce.

V Hermionině nitru se pomalu, opatrně rozlévalo teplo. Roztřeseně se nadechla. „Jak dlouho...?" vypravila ze sebe po chvíli tázavě, ale oči k němu nezvedla. Tváře jí hořely a trochu se bála jeho odpovědi.

Dracova tvář se nepatrně stáhla a on odvrátil tvář směrem ke krbu. Nervózně škubl koutkem úst. „Dost dlouho," sdělil jí pak úsečně.

Z toho dívka zrovna dvakrát moudrá nebyla, ale pro tuto chvíli se rozhodla dále nevyzvídat.

Když se Draco nedočkal žádné další reakce, trochu zklamaně k ní zvedl zrak. Jejich pohledy se setkaly a oba si v tom druhém mohli číst jako v otevřené knize. Oříškově hnědá a bouřkově šedá se spojily a navzájem si sdělovaly vše, co slova nedokázala.

Hermioně se téměř zastavilo srdce nad jeho upřímným, trochu zklamaným pohledem. Bylo jí jasné, že doufal v jinou reakci, ale její obvykle brilantně fungující mozek jí odmítal podat nějaké rozumné vysvětlení.

Zmatek a nejistota se jí zračily ve tváři. A Draco ji chápal. On sám byl ze sebe zmatený několik měsíců, nedokázal se ve svých pocitech vyznat a odmítal si připouštět pravdu. A když si konečně uvědomil, že se do Hermiony zamiloval, snažil se to dlouho popírat. Bál se k někomu připoutat, nemyslel si, že je bezpečné někomu vyznat své city. Ale teď to udělal.