Manželský zákon

41 - Půlnoční

Hermiona seděla v křesle a zamyšleně hleděla na vzkaz ve své ruce. Písmo nepoznávala, ale to nich neznamenalo. Hlavně vůbec netušila, kdo by jí něco takového mohl poslat.

Snažila se na podané informace podívat racionálně. Dotyčný napsal ‚Ron' a ‚Malfoy'. Tedy Rona znal a Draca zřejmě moc ne, když použil jeho příjmení. Stejně tak nespecifikoval, o kterou společenskou místnost se jedná. To nasvědčovalo tomu, že se jedná o někoho z Nebelvíru. Kdokoli jiný by uvedl jiné místo setkání, případně by napsal, že se bude jednat o konkrétní společenku.

Rychle si v duchu proletěla jména všech, kteří by měli něco proti Dracovi, ale hned toho nechala. Její budoucí manžel neměl mezi nebelvírskými spolužáky nějak velké sympatie.

Měl tedy někdo problém s ní? Nebyla si vědomá toho, že by někomu ublížila. Co po ní tedy mohl kdokoli chtít?

No a co měla znamenat ta poznámka, že Dracovi řekne o ní a Ronovi? Každý na škole přece věděl, že s Ronem nějakou dobu chodili. A ví to i Draco. Ten vzkaz prostě nedával smysl.

Ale jak teď zareagovat? Měla by říct Dracovi, že jí někdo svým způsobem vyhrožuje? A bylo to opravdu vyhrožování?

Pokud by Dracovi o vzkaze pověděla, chtěl by jít určitě s ní, natolik dobře ho znala. A pokud se jednalo opravdu o něco závažnějšího, autor vzkazu by nebyl zrovna rád, že tam Draca přivede. Takže by měla nejprve zjistit, o co jde.

Znova pohlédla na pergamen ve své ruce a rázně jej několikrát přeložila. Půjde tam sama a zjistí víc. Vstala a vzkaz schovala do své tašky.

***

V pondělí večer byla Hermiona stále více nervózní. Občas poposedla a neustále kontrolovala čas, ačkoli věděla, že do půlnoci stále několik hodin chybí. Byla ráda, že odešla do nebelvírské společenské místnosti dřív. Vyhnula se tak složitému vysvětlování situace Dracovi. Nechtěla mu lhát, ale ani přiznat pravdu. Teď jen doufala, že jej nenapadne jít se po ní podívat, když se večer nevrátí do ložnice.

Před sebou měla otevřené knihy s učením, ale nevěnovala moc pozornost tomu, co četla. Stále se musela pokradmu rozhlížet po místnosti a zvažovat, kdo je onen autor vzkazu.

Jak čas postupoval, stávala se společenka stále opuštěnější. Posledních pár opozdilců se však stále nemělo k odchodu.

Hermiona omrkla poslední pozůstalce. Jednalo se převážně o spolužáky pátého a posledního ročníku, kteří se učili na zkoušky.

Bylo jí jasné, že ať už se s ní chtěl sejít kdokoli, nepřihlásí se k ní dřív, než zůstanou jen oni dva. Nebo snad přijde až opravdu po půlnoci?

Když se blížila slíbená hodina, zvedla zase zrak od knihy, kterou celou dobu sotva vnímala. Trochu ji zarazilo, že se setkala se Seamusovým upřeným pohledem. Mírně se na něj pousmála a on jí úsměv nejistě opětoval.

Zvedl se z křesla a přešel k Hermionině místu.

Dívka se horečně zamyslela. Kromě nich v místnosti už nikdo nebyl. Nejistě se mu podívala do očí. Že by byl oním autorem vzkazu Seamus?

„Co ty tu tak pozdě?" pozdravil ji s úsměvem a přisedl si.

Trochu nervózně se usmála. „To víš, učení," pohodila výmluvně hlavou ke knize. „Co ty?" dodala jedním dechem, než se snad začne ptát na něco dalšího.

„Taky," pokrčil rameny. „Malfoy tě nepostrádá?" zeptal se trochu kousavě, až ji zase donutil pochybovat o jeho úmyslech.

„Nehlídá si mě," odvětila trochu nejistě.