Who are you?{ff Avengers} *KOREKCE*

-32- Sorry for that.

Byl večer. Vcelku teplý večer, který jsem hodlala strávit na střeše Avengers Toweru, odkud je vidět na většinu New Yorku.  Byl tu klid, občas v dálce zahoukala sanitka, která nejspíše jela pro někoho raněného či těžce nemocného, jinak se nic neobvyklého nedělo.  Seděla jsem na okraji střechy shlížejíc dolů na lidi, co se procházeli kolem Toweru. Koukali nahoru na nápis Avengers  Toweru a doufali, že spatří někoho z nás, nejlépe Kapitána nebo Iron Mana . Ty však vidět nemohli ani kdyby zaklonili hlavu ještě více, oba se momentálně nacházeli v obývacím pokoji a sledovali nějaký film. Nebyli tam jenom oni, ale i ostatní.

 Odpoledne dorazil z Asgardu Thor, a tak jsem na své trápení s Clintem nemusela alespoň na pár hodin myslet. Pobavili jsme se o aktuální situaci na Asgardu a  na ostatních planetách, o tom jak se má Frigga, Ódin a Loki, poslechla jsem si vyprávění o dalším boji po boku Fandrala, Hoguna,Volstagga a mé kamarádce Sif. Tahle parta mi také neskutečně chyběla. Luna a Asgrad spolu velmi úzce spolupracují, Asgard nám poskytuje ochranu, kterou bychom vlastně ani nepotřebovaly a my jim to oplácíme svými službami. Pomáháme jim se vším, co je třeba, jsme věrnými přítelkyněmi a moje známost s Thorem přispěla i mému setkání s jeho rodiči a nevlastním  bratrem, kterého jsem měla ráda, ale jehož bych zároveň roztrhala na milion kousků kvůli tomu, co prováděl.  

Pohledem jsem zavadila o  luk se šípy vedle mě. Terče jsem měla připravené, stačilo jenom popadnout luk, nasadit šíp na tětivu a začít střílet. Střílet z luku jsem se naučila při jedné misi, když jsem ho vzala jednomu mrtvému zločinci, abych se mohla vůbec bránit. Šípů jsem měla tehdy dost, než jsem se strefila do prvního protivníka, byla to celkem dlouhá doba , ale o to větší radost jsem měla. Novou naučenou schopnost jsem pak dále trénovala až se mi povedlo být v tom dobrá přesně jako Clint, i když nemám cvičené oči jako on. Na tenhle kladkový luk mám jenom krásné vzpomínky.

Kouknu se dolů. Je to pěkná výška, ale nejedná se o nic, co by mi nějak zvlášť  vadilo. Odrazila jsem se rukama od okraje, ano, padala jsem dolů. Vítr mi čechral vlasy, byla jsem v sedmém nebi. Pomyslela jsem na  vzduch, který mě o několik setin vteřiny zachytil a znemožnil mé rozplácnutí na zemi. Sebevražedné sklony postrádám, ale adrenalin zbožňuju. Pomalu jsem za pomocí vzduchu stoupala výš a výš. Jamile jsem vystoupala do úrovně střechy, jedním skokem jsem se přesunula na ní. 

Sehnula jsem se k luku, popadla ho do ruky, toulec se šípy hodila na záda a vytáhla z něj jeden z šípů černé barvy. Přiložila jsem ho na tětivu a začala se trefovat do terčů. První jsem nestrefila přesně do středu a já s ničím než s dokonalostí nesmířím. Než jsem na stejný terč vystřelila další šíp, hluboce jsem vydechla a zavřela oči. Trefa do středu. Vítězoslavně jsem se usmála.

„Dokonalost," došla jsem blíže k terči, abych se podívala na svou ráno a hlavně, abych vytáhla šíp toho nepovedeného prvního pokusu. Vrátila jsem se na svoje místo, odkud jsem střílela. Šípy jsem začala pálit rychle za sebou na různě rozmístěné terče, pokaždé jsem se trefila do středu nebo těsně vedle něj.

Po všech pokusech jsem si šla posbírat všechny šípy z terčů, abych mohla začít nanovo. A taky bych začala, kdyby nade mnou neproletěl vrtulník. Nejprve jsem měla za to, že to byl vrtulník s turisty, ale on mě jednou obletěl, jakoby zjišťoval, kdo jsem. Poté zůstal ve vzduchu na jednom místě a někdo z něj na mě zasvítil velmi silným světlem. Svůj napnutý luk s šípem jsem otočila na vrtulník i když jsem s přihmouřenýma očima kvůli světlu viděla úplný kulový. 

Někdo z něj seskočil ke mně. Automaticky jsem teď šípem namířila na něj. Na toho člověka jsem neviděla, stál ve světle, takže jediné, co mi pomohlo s mířením byla jeho silueta. Ta se přibližovala. Luk jsem napínala stále více, bylo čím dál tím těžší nevystřelit.