Who are you?{ff Avengers} *KOREKCE*

-19- I am coming babe...

„Já ti odpřísahnu jednu věc, Wan. Už si nikdy nejdu kupovat šaty,"svalila jsem se na šedou pohovku s bolavýma nohama od toho chození po obchodech a hledání těch správných šatů. Nalezla jsem je, ale zabralo to asi 20 obchodů, ve kterých mi prodavačka nebyla schopna sdělit, jestli něco takového vůbec mají. Člověk si to pak musel projít celé sám a tím pádem se čas chození po obchodech výrazně prodloužil o několik hodin. 

„Alespoň si našla, co si hledala." Sama pořád zírala do tašky na svoje žluté šaty se spadlými ramínky, ve kterých mi připomínala Bellu z Krásky a zvíře. Mám takový dojem, že se během koukání na pohádku inspirovala v šatech. Nicméně moc ji to slušelo a já neměla co na její volbu říct. 

„To ano, ale sama víš, jak dlouho nám to zabralo." Odvětila jsem. Tlačily mě boty, měla jsem své oblíbené lodičky, jelikož jsem měla za to, že to co hledám, objevím okamžitě. Sundala jsem si boty a natáhla se konečně celá na pohovku. Ano to mi chybělo. Odpočinek.

„El?" Otočila jsem se na kamarádku.

„Ano?" Kouknu na ní. Všimnu si jejího zvídavého pohledu. 

„Co máš s Clintem?" 

„Proč si proboha myslíte, že mám něco s Clintem." Odfrkla jsem si nahlas. Ach bože. Jako bych měla náladu řešit nějaké vztahy a ty věci kolem. 

„Jenomže," začala, ale moje já ji nenechalo dokončit pravděpodobně perfektně nacvičenou větu.

„I kdybych k němu něco cítila, nechci si to připustit. Po tom všem s ním si stále nedokážu představit, že bych takhle ztratila někoho dalšího."

„Ale líbí se ti a máš ho ráda. To nepopřeš."  Wandě to nezapřu. Zná mě skoro tak dobře jako Nat, která mě prokoukne všude a za každých okolností.

„ Ráda ho mám, to všechny tady. Ha. Já vím, co po mně chceš." 

„Cože?"

„Ty to na mě hraješ, abych ti vyklopila pravdu. A já ti pravdu neřeknu, protože tím bych fakt přiznala, že se mi fakt ten člověk líbí a doprdele teď jsem to řekla nahlas. Shit." Já se přiznala.

„Ulevilo se ti?" Zeptala se Wanda.

„Ne," odvětila jsem naoko naštvaně, i když se mi vlastně ulevilo. „Ale co když on necítí to samé ke mně?"

„To asi sotva. Jak dlouho vy dva po sobě koukáte."

„Když já ti nevím. On byl vždycky ke mně takový chladný a nikdy jsem z něj nic takového nevyčetla."

„El," začala „ty si hraješ na strašně nedostupnou, nesmíš se divit, že on ti to najevo nedá."

„A kdy mu to mám podle tebe jako říct? Na tom plese?  V těch ulítlých škraboškách? Co když mě nepozná."

„Tebe pozná vždy a všude. Na to vem jed."

(...)

„Bucky, měla ale nezajímá, že nevíš, co si oblečeš," odvětím kamarádovi do mobilu zatímco krájím mango. Kdyby bylo na mě jím mango do konce svého života, jenomže to by se mi muselo chtít chodit nakupovat každý den. Když mi jich pár přinese Tony, jsem schopna ho zlíbat k smrti.

„Ale říkala si, že když nebudu vědět pomůžeš mi," naléhal dál. Držela jsem mobil u ucha, jak to už mám zvykem a ve chvíli, kdy se mi Bucky milostivě sdělil, že ani ostatní nevědí co na sebe, jsem nevěnovala pozornost krájení. Krvavé říznutí trochu zapálilo, ale vzápětí se hned zahojilo.

„Děláš si srandu? Nejenom ty, ale i ostatní? Máte oblek doslova na celej život a vy najednou nevíte, co si vzít?" Nadávala jsem. Říkala jsem, že nejsem žádný módní guru na zavolání a za druhé, co proboha potřebují vybírat na obleku. 

„Tys to nepochopila moje zlatá, já nevím jakou košili. Černou nebo tmavě modrou?" Kdyby pohledy mohly zabíjet i přes hovor, Bucky by byl mrtvý na padesát různých způsobů.

„Prosím, moc moc prosím."

„Kdy dorazíš?" Rezignovala jsem, tohle nemělo cenu. Ostatně jako vždycky.

„ Za pár minut jsem tam. Miluju tě, víš že jo?" Awww.

„Tak spěchej, ty moje lásko." Ušklíbla jsem se, tyto přezdívky jsou na našem denním pořádku a to spolu ani nechodíme. Jenom se prostě takhle škádlíme. Vždyť je to nevinné.

„Už jedu, baby." 

„Ahoj, prosím tě," zasmála jsem se a ukončila hovor. Ach bože. Zítra odpoledne se připravit, nalíčit, odjet a přežít. A možná taky přiznat svoje city. No už se teda těším.

S nakrájeným mangem jsem dosedla na barovou stoličku očekávající mého kamaráda, který by měl dojet za pár minut.S chutí jsem se pustila do onoho skvělého ovoce projíždějící zprávy na mobilu. Nic se nedělo, což mi bylo celkem podivné.

„El, zavři oči," zaslechla jsem od výtahu.

„Bucky, co zase vyvádíš," pousmála jsem se a oči zavřela.

Došel ke mně, asi zkontroloval jestli se nekoukám a zaznamenala jsem závan větru se zvláštní vůní květin.

„Můžeš otevřít oči." Pomalu jsem rozevřela oční víčka a prakticky zůstala stát s otevřenou pusou. Bucky mi před nosem držel krásnou kytici z červených květin. Byla nádherná a taky dost obrovská.

„Za co?" Koukla jsem na něj skrz kytici, kterou jsem držela v ruce jako nějaké miminko. Neměla jsem slov.

„Za to, že mi pomáháš, když potřebuju," odpověděl mi červený skoro jako rajče. Kytici jsem opatrně odložila na pultík a on mě vtáhl do objetí. 

„Děkuju mockrát, je krásná." Jeho medvědí objetí mne zanechávalo v jakémsi stavu, který mi připomínal tranz. Po odtažení z jeho kouzelného objetí, po kterém vždy smutky zmizí, jsem mu vlepila dlouhou pusu na tvář. Barva jeho tváří už doopravdy připomínala rajčátko, ale bylo to tak roztomilé, že jsem nemohla.

„Tak pojď, moje rajčátko, jdem kouknout, co si zítra oblečeš."

*Korekce 13.6.2020*